Hudba v duši.

Je na dně duší lidských skryta hudba,

jež zvoní tam a hovoří a zpívá,

nechť léta zmlklá ozve se přec časem,

zvlášť za večerů tiché letní noci,

když rozdechne nám všecky struny srdce

ten mistr tónů, vesmíru bůh, láska.

Já často ptal se srdce: Co jest láska?

a všehomírem v odvet zněla hudba,

až zachvělo se tajným plesem srdce:

Jeť láska pták, jenž v kleci světa zpívá,

rád za dne tichý rozpěje se v noci,

vždy jásá, nechť i zoufá sobě časem.

Je láska poklad nezmenšený časem;

úl medu věčně plný jesti láska,

je úsměvem dne a je kouzlem noci,

je hvězdných sfér ta nejtajnější hudba,

je vodopád, jenž na dně srdcí zpívá,

je v srdcích světem a je světů srdce.

Ó znavené ty, ztrmácené srdce,

jen věř a paprsk tobě kmitne časem,

i pro tě na života stromu zpívá

pták báječný, jenž nazývá se láska,

i pro tě hvězdná temení se hudba,

jež line se z tvé tváře, svatá noci!

Já často těkal, bloudil tichou nocí

a ptal se: Země, kde tvé bije srdce?

a ptal se: Světe, kde ta tajná hudba,

jež od počátku prostorem zní, časem?

A všecko v odvet znělo: Láska, láska,

tou stojí vše, ta ve všem plá a zpívá!

Juž umlkám – však v houští slavík zpívá

a hvězdy zlaté vonnou spějí nocí,

pod okny v stínu šepce mladá láska,

rty tichnou v polibku a v tluku srdce,

a úsměv šerem zazvoní-li časem,

zní jako hrdliček a drozdů hudba.

Tys, poesie, hudba, která zpívá

a letí časem, vichřicí a nocí,

a řídí srdce, v nichž plá věčná láska!