HUDBA VEČERA.

Na ňadra hor den lehá zkrvácený

co k skonu jeho zvonů srdce kvílí,

v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí,

jak mlhy země vzdechy jdou a steny.

Vzduch výdechy je květů přesycený,

v dne sklonu ptáci duše vypustili

v směs tónů, jež se květům v kalich vlily,

z nichž každý velkou slzou potřísněný.

Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený

se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí;

teď duše básníků svou mají chvíli,

tmy koupel má jich zástup rozčilený.

Kol mlhy vinou se jak nahé ženy,

jež stíhá měsíce svit, motýl bílý,

má duše v noci půvab zasmušilý

se vrhá jako plavec opojený.

V dne sklonu ptáci duše vypustili,

co k skonu jeho zvonů srdce kvílí.

Hvězd zlatí ptáci v obzor nezměřený,

v tmy clonu, již noc na mdlé kraje chýlí,

se rozlítli, slyš, zpěv jich nocí šílí....

Kol mlhy vinou se jak nahé ženy...