HUDBA VEČERA.

Když mlčí lesy kol a luna jen se dívá

na spánek krajiny klesnuvší v šerý stín,

tón lásky zlomené tu osaměle zpívá

v tvém srdci uvízlém ve přízi pavučin.

Tu bolest lásky tvé se v touhu zvolna mění,

lkající tlumeně jak hudba vzdálená,

v oddanost vyznívá tvé touhy vlahé snění

a smutkem v úsměvu na tvojí tváři hrá.

Vzpomínka nevlídná kams’ do hlubiny klesá,

klidnému azuru i zamlklosti lesa

svou dává odpověď i srdce tvého klid.

Ve blánu duše tvé teď čistě připravenou

lze nové dojmy psát, jež z neznáma se ženou,

a nové radosti i žaly znova žít!