HUDBA ŽENY.

Divná bytosti – ach ženo, ženo,

Undino či Meluzino,

fantome, jenž v šatu šerech

v nejtesknějších navečerech

zpíváš záhadu Své Duše –

hudbou divné melodie

svoláváš kol sebe zticha

vánky tajné harmonie,

tak že duše stěží dýchá –

Velká bolesti – ach ženo, ženo,

srdce mé Ti předurčeno:

Sotva se’s ho slabě dotkla

proutkem z tajemné své říše –

sotva zašustila tiše,

v šerých stínech, plných kouzla,

vlnivá Tvá toilleta,

jako hudba z jiných krajů:

Otevřelo se – a Tys tam,

krutá vílo – ženo, ženo,

Undino či Meluzino,

tajemná Ty Duše Světa

přeludně a hbitě vklouzla!

Tam’s, ó Kněžko věčných tajů,

z neznámé, vzdálené Vlasti,

roztáhla Své němé ruce,

jako v nevýslovné muce,

jako v nevýslovné slasti –

tam jsi spustila Své vlasy,

symbol tajemství Své Krásy!

Pod jich tíhou srdce hyne,

pod jich vůní z říše jiné!

Hudbě Tvojí nerozumím:

Je tak mocná, smutná, šerá,

plna vánků šumotání,

kolébání, umírání –

nejdivnější atmosféra

kolem mystického Božstva –

jako povětrné kouzlo

podzimního navečera.

Hudbě Tvojí nerozumím,

otrok její divné moci –

ale její doznívání,

jako vánek v tichu noci,

promlouvá jak zaklínání

v moji duši hlasem Věčna:

Já jsem Krása Nekonečná...

Smutkem tajemného gesta

znamenána moje cesta –

pout ke mně je nekonečná...

Putuj ke mně v říši Věčna!