Hudba

Nechápu přísnou krásu renesanční,

má duše není deska resonanční,

jež chvěje se při skladbě klasické.

K pojetí správnému vždy schází mi kus notný.

Zvlášť v hudbě naprosto jsem negramotný

a měřítko mé není kritické.

Však hudbu rád mám. Jejím vlnobitím

rád dám se nésti. Cit mám, tudíž cítím,

když kol mne tryská tonů ohňostroj.

Je rozkoš to a zároveň je bol to,

když housle lkají forte ma non molto

neb nokturno když kvílí na hoboj.

Rád světlo hudby mám a rád mám její stíny,

mne dojme crescendo, mne dojme Paganini,

střemhlav se vrhám v příval orchestru.

Když zazní vzlykot zádumčivých sonat

jak děcka hlas, jež náchylné je stonat,

své vzpomínky v ten souzvuk rozestru.

Když serenádu zaslechnu, zřím stoupat

z těch zvuků vůni prvních jarních poupat,

andante lásky, sladkou bizarnost.

Roh lesní volá, křísí žal i radost,

na rozloučenou usmívá se mladost

a večer šumí: Marnost nad marnost.

V cval dá se krev, jež sládla v měkké něze,

když nesmrtelnost zahřmí v Marseillaise

zapalující blesky v povětří.

Ta píseň prapor jest, jenž nad proud času vlaje

nad brány vítězné i přes dobyté kraje,

i když je v celém světě bezvětří.

A slzet nemohu, ač též jsem pláče schopen,

když pochod jásá smuteční, v němž Chopin

slib velkolepý slavně pronáší,

že věčně žijem přes prostor i dobu

a k štěstí že nás vede stínem hrobu

ukolébavka smrti nejkrasší.

Rád hudbu mám, ač slyším nekriticky

a v podstatě duch nejsem estetický

a zřídka jen vím, kde je správný směr.

Rád život mám, klid jeho, nepokoje,

vzrůstání, zmar i náhody a boje,

však nejvíc mlčenlivou hudbu sfér.