HUDBA

Hlas z hlubin naříká a sténá:

to zlomený sten člověka.

Lká muž a dítě, vzlyká žena,

bol, který spásu nečeká.

V tu úzkost jako slavná změna

teď slavným rytmem přitéká

přírody hymna rozvlněná,

tak velebná, tak odvěká.

A obojí zpěv – naříkavý

i hymna rozjásané slávy –

v tok jeden chce se rozplynout.

Jen umění tak rány hojí.

Kde dirigent, by zpěv ten dvojí

smířeně v jeden svedl proud?