HUDBA.

Tma v pokoji... já churav, zlomený

v koutě jsem tiskl unavenou hlavu

o židle rám... l bílá slečna teď,

jež vedle seděla, mé řeči cizí,

však duše mojí vnitřně spřízněná,

jen dlouze mlčela... Sametně stíny

do duše padaly... Jak tiché praménky

vzpomínky šuměly a na svůj domov dálný,

na bezkydských hor táhlé šumění,

na slunce západy, na bílá jitra,

na všecky, kdož mi drazí byli tam,

jsem myslil teď... A teskným, hořkým snům

jsem duši otevřel, jež rozjitřena

choroby chladem tak se bolestně

jak podzimní list na javoru třásla.

Má chorá duše, tam kdes daleko,

daleko přes hory a pole, vody

je naše vlast... A co mne táhne k ní?

Stesk bez mezí mým celým tělem prošleh’,

stesk samoty, neb žízeň života

v horečných očích zkalila se v mdlobě,

(jak černý pták by kloval v chabou hruď)

a za ruku jsem chytil bílou dámu

a vášnivý sten v hlase se mi třás’,

jak prosil jsem ji: „Hrejte, hrejte, hrejte,

sic zšílím úzkostí...“ A ke klavíru

si sedla. Svíce zaplála. Jen klávesy

se zaleskly a světla rudý reflex

se na tváři a v temných vlasech třás’,

však já byl v temnu. Chvíli bílou rukou

v klávesách bloudila a neurčitě

cos praeludovala – až náhle v ráz

jásavý úder zavzněl v jizbu sešeřenou,

...jak zpěv a výskot, sterých hlasů šum,

zvířených smyslů pozdrav, prudká radost...

a mně ta melodie v mozek zařízla se...

Slovanský tanec hrála Dvořákův...

A já jsem viděl v choré fantasii

zas temné lesy, dědiny a zas

jsem slyšel šumět, zpívat, jásat

domova pozdrav. Bože, jaký proud

se vlní z kláves, jaký prudký příval,

vzkřik lidí bezstarostných, tanec, smích,

pocely, vášeň, ňader rozbouřených

zdvih v náhlém rozhoření smyslovém!

A bylo mi, jak zde teď před očima

by rozléval se žhavých zpěvů šum –:

„Ej, žít a žít... a zcela zapomínat,

co temna na cestách, ej, upít se a v ráz

se utančit a prudce umilovat...“

Já vím: ta melodie mateřskou

mi promluvila řečí, jakby náhle

kdos z domova mi přišel nečekán

a známým hovorem se v duši vlichotil mi,

to přítel zapíraný, hazardně

jenž nejdražší své statky prohýřit chce,

hráč, piják, milovník, však nejdražší

a srdci mému nad vše jiné blízký...

A zpívá, zpívá tanec Dvořákův...

Dlaněmi prudce svíral jsem si čelo

a klávesy se smály, horce volaly

rodnou mou řečí –