Hudba.

Ó hudbo mocná, velká, nesmrtelná,

ty bez hranic a mezí krásy zdroji,

ó slavíku ty s orlím rozmachem,

duch v ráje letí na peruti tvojí.

Ó řeči beze slov, však této větší,

ty noci žalné hvězdo, záře ranní,

tvůj hlas i srdce z žuly budí k tluku,

tvůj jas i slzu mění v pousmání.

Ty kouzlo svaté, kouzlo všemohoucí,

ke skále pusté, Orfeus kde zpíval,

jsi stromů květ a zeleň přivábila,

i srdce skal tvůj ručej rozechvíval.

Vše: lásky něhu, však i bouře blesky

ty rodit znáš, a v matné, mrtvé paže

zas obří sílu voláš, ducha k slávě;

jen v před, jen dál, tvých křídel rozmach káže. –

Žij, hudbo česká, věcně v srdcích našich!

Tvá duše – píseň bouřná – píseň snivá –

výš vzlétni, výš, až v modro zlatých hvězd -

a sluncem buď, jež v dol se pousmívá.

Tvá něha poklid vlíbej v naše líce,

tvůj blesk nám rozněť v hrudi v sebe víru,

a z říše svojí bez hranic a mezí

nám hymnem slávy zni a hymnem míru!