Hudba.

Chrám zvolna tměl se; oken malbou třpytnou

se poslední svit slunce tiše krad,

v tvář světce tam, v Madonny tahy vpad,

jak motýli když duhobarví slítnou

pod klenbu starých rozložitých stromů.

Cos vážným zvukem přitlumených hromů

tu z hloubi zaznělo, pak výš se vzpjalo,

pak zajásalo, splývalo a tálo

na melodii, hlahol z vzdechů stkaný

hlas ženský provázel tam na varhany.

A rázem rostla křídla mojí duši;

vše velké, svaté, co zde život kruší,

co úsměv resignace a škleb spleenu

juž dávno zdeptal, vstalo na ten hlas,

jenž pod klenbou se vlnil, chvěl a třás,

a zdál se hlasem andělským být v stínu.

To kouzlo hudby; kde na slova naše

se připíná vždy hmoty závaží,

pár vzduchových vln temno proráží,

a skutkem je, co tušili jsme plaše;

Vzlet výš nad prach a popel k idealu

a ponoření se až v hloubku žalu

a nejvyšší, nač v žití času není,

ať zvem to spása, z viny očištění,

ať zvem to láska, vše ta hudba řekla,

jež po paprscích mroucích jasů tekla

přes roucha, tahy, světců aureoly

dál, z chrámu, stromů černých přes vrcholy,

by shasla slabým ohlasem kdes v poli.

Tu poutník, jejž sem náhody dech zavál,

v svém srdci cítě starých citů nával

v dlaň hlavu sklonil, zamyslil se zcela,

a chrámu loď, to lesa hloubka stmělá,

šel dál a dále, kam jej vedly tony,

jak Faust své slyšel velkonoční zvony,

a mezi mátou, douškou na pokraji

u cesty děcko viděl sedět v trávě:

azurem jeho velké oči hrají,

zří tázavě tak a tak pronikavě.

Ó nahlednouti v těchto očí hloubi,

v nichž světa všecka tajemství se snoubí!

A dítě ruku podává mu zvolna,

co kolem zní tak sladká, nyvá, bolná

ta melodie – varhan čili stromů?

To dítě víra, chce jej vésti domů,

je na něm, jíti a zas šťastným býti.

Pár kroků dál hřmí s plnou silou žití,

a ještě dál na hrobech kvetou růže.

O sny! Co všecko hudba dělat může!