HUDBA.

Rád varhany mám v chrámě, jenž se stmívá,

když zvuků moře mohutné vždy prudčí

z nich zdvihá proud a vlna s vlnou splývá:

má duše celá v jedno s nimi zvučí.

Má duše na těch vlnách v dál se nese,

jak bouřlivák, jejž volá bouře krása,

a když jak vichr zní to v starém lese,

prach nízký, kal a všednosti rmut střásá.

Rád klavír mám, když z dálky v ticho vpadne

přes stíny parku, jenž spí při měsíci,

ty drobné vlnky jako jiskry vnadné

při záři slunce v řece tancující.

Tu jak když nová plná radosť z žití

se náhle na dně duše mojí vzbudí,

a znova chtěl bych lásky touhou mříti

a znova tisknout drahou hlavu k hrudi.

Rád flétny hlas mám za večerní chvilky,

tón chladivý má, čistý jako rosa,

hned perlící se slavičí to trylky,

hned krátký hvizd, jímž chví se píseň kosa.

S ním pole vidím, kde se vlní klasy,

vod cítím chlad a rákos slyším v plesu,

a šero kde své rozpustilo vlasy,

krok laní tuším mechem spících lesů.

A housle rád mám, je v nich duše skrytá

všech měkkých snílků, jejichž vinou celou,

že na svět tvrdý, bouř kde duní lítá,

tak plaší přišli s duší příliš vřelou.

A při jich pláči nejvíc je mi líto

let mládí přešlých, dnů, jež láskou dýší,

a shaslých snů a všeho, nedopito

co zbylo v štěstí překocené číši.

Však stesk ten sladký jako noc je vlahá,

kdy hlava těžká padá na klín snění

a v srdci touha bezejmenná sahá

po čemsi velkém, jehož v světě není.

Ó, hudbo, zatop celou duši moji,

nech vlnit se jí nálad nových zvuky,

tys byla klidná při mém nepokoji,

v mém chladu teplá, sladká ve dnech muky!

Je Píseň anděl, shýbá se a šepce:

Nač lkát, když zbyli ještě snové mladí?

Však tys-li u mne, je mi, jak když hebce

mi čelo bez slov měkká ruka hladí...