Hudbě.

Ó hudbo! ty žití tak hybné, vřelé,

ty vířivý dechu, tak proměn plný

jak s vášnivou tepnou svou srdce chvělé,

jak osudu moře a citů vlny!

A přece tak prostá vší zemské rmuti,

tak cizí všem zápasům lidsky trudným,

jak odjinud zalétlá v zavanutí

nám v těžké sem ovzduší křídlem bludným!

Ó rci, kde se zrodila bytosť tvoje

tak vznešeně tajná, tak přelíbezná?

Um žádný se nedoptá tvého zdroje,

ni příroda kolébky tvojí nezná.

Jen hledá tě, po tobě touží všudy,

i v slavičí dumce i v bouře hluku!

Jak zemské ty šumy jsou všecky chudy,

jak matny jsou vedle tvých čistých zvuků!

Tys uprostřed hřmotného tvorstva reje,

jenž se stenem rodí a s třeskem ničí,

jak víla, jež na vlnách plujíc pěje

a kolem níž marně řev moře ryčí.

Ó vím, kdyby nebyly v dálce třpytné

ty planoucí hvězdy tam věčně němy,

tam našla bych zřídlo tvé nevýzpytné,

kraj souladu, s něhož se snášíš k zemi.

Tvůj původ v nás čarovnou víru budí,

žeť božským! Vždyť nelze nám věřit v pýše,

že v zraněné, zbojné jen lidské hrudi

by zkvetla tak spanilá smíru říše!

Rtem rajským co zvěstuješ tužbě množstva,

to uniká pojmům všem lidsky těsným;

tón každý jest duší, jest dechem božstva,

však volným a nebesky netělesným.

Ne v hlínu, leč v paprsek bůh jej vdechl,

a proto, kdy dáváš svým divům zníti

a člověk jich čarozvěsť pozaslechl,

svých ňader v nich světější ohlas cítí.

A tmí-li se taká v něm propasť bolu,

že odvaha, ztuhlá již u pokraje,

dna dozříti váhá v tom strašném dolu,

ty zazníš, a ledová úzkosť taje.

Zrak ztrnulý pocítí vlahou rosu

i pohlédne v hloubku zpod vlhkých dlaní,

zří mužně v líc posupnou zlému losu,

zří toužně – až vystihne úsměv na ní.

A nevyřkne nikdo, čím srdce skleslá

tvých souzvuků balzám tak sladce těší,

neb záhadu, pro níž duch nemá hesla,

jen tajemství tvoje nám v srdci řeší.

Vždyť každý kvil bouřný a teskné vření,

jež zlozvukem hrozí v tvém luzném proudu,

vždy souladem dozní jak odpuštění,

jak andělů hymnus po božském soudu.

Ó v tobě, ty zrozenko lepších krajů,

jest blahá ta shoda, jíž moudrosť hledá,

když nad svárem nezkrotných pravd i tajů

jen pochybnosť havraní peruť zvedá.

Smír velebný, s nímžto se věčně míjí

let myšlénky, nadšení vytrvalosť,

tenť doma v tvé všemocné harmonii

jak ve snách nám zjevená dokonalosť.

Ty chováš, co nikde již neshledáno,

i dáváš, co odepřel los nám všude,

a komu ti rozuměť nedopřáno,

oč chudším ten chudý mu život bude!

A kouzlem tvým vzdušným, jež nic mu nedí,

jak dětinnou bájkou-li vědec zhrdne,

ó nepodá vesmír mu odpovědi

k zlým poznání mukám tak milosrdné!

Ó splývej nám v prahnoucí duše s hůry,

jak na hvozdy šumící ševel deště,

a rozpínej duhu v žal černé chmury,

ji úsměvem zlatíc, když pláče ještě.

Ta moc, jež pne nad pouští klenbu palem

a ze skalin zářící východ jeví,

ta bdí s tebou nad naším lidským žalem,

jej ukolébávajíc tvými zpěvy.