Hudební přátelé.

Vždy večer, když se soumrak vkrádá,

v tu chvíli, než se rozsvítí,

vždy snivá duše její ráda

se hudbou tonů roznítí.

Tu zlaté struny harfy její

a písně družky veselé

se blouznivě a plaše chvějí

jak záře štěstí na čele.

A přijde on, jenž zamyšlený

si sedne, hlavu nachýlí,

zří na obě ty krásné ženy

a zpívá s nimi na chvíli,

než staré cello vezme, na ně

dumavý akkord vyloudí

a s tichou písní harfy maně

hned k Mozartovi zabloudí.

Pak cítí, že v té písni splývá

jich duše v sladké objetí –

a večer, v němž se tiše stmívá,

je mírem k lásce posvětí.