HUDEBNÍ VEČER

Hra pianistky polské dozněla,

a celým sálem potlesk zabouřil,

že chvělo se sta svíček plamenů.

Již hrabě Buquoy, vlídný hostitel,

sám hudby znatel, spěl jí blahopřát,

a za ním, na rtech obdiv, hrnulo

se k Szymanowské panstvo ostatní

a vzácní hosté, v palác sezvaní.

Jak dobrou známou z lázní pozdravil

ji dvorní rada Ebert, s dcerama

jenž byl tu dvěma, Vilmou, Julií,

a se synem svým, který ač tak mlád,

již rozpínati počal básnická

svá křídla k letu. Trochu opodál

stál Tomášek, a úsměv radostný

hrál kolem rtů mu. Nyní pokročil

též k umělkyni on, a zvednuv k rtům

svým její ruku, řekl: „Díky vám!

Ten koncert Hummlův hrán být nemoh’ líp.

Já Beethovena slyše, Dusíka,

byl unesen v ráj. Deset prstů jich

zpěváků deset bylo, čarovně

již zpívali a zpěvu na vlnách

sta pozvedali duší k nebesům.

Leč vaše něžné prsty, paní ctná,

jsou bojovníci, směle udeří

a zchvátí srdce!“ – – „Bravo!“ zaznělo

kol z hloučku pánů, Szymanowská však

již odvětila: „Maestro, pochvala

z úst vašich jest jak rosa v zprahlý květ,

vždyť pro vás jen jsem hrála. Nyní však,

ó, prosím, splňte také prosbu mně:

jen větu aspoň slyšet popřejte

mi ze slavného svého kvartetu –

jak, není možná to?“ – „Ach, bohužel,

to sotva lze – vzdych’ mistr – věru ne!“

A bezradně zved’ oči k hraběti,

jenž kolem kráčel. Rozpačitě ten

se usmál, zvěděv přání: „Bez zkoušky?

Vždyť nehráli jsme kvartet dávno již,

a pak... nu, maestro sedne k pianu,

i viola, i housle našly by

zde, tuším (sálem při tom rozhléd’ se),

sic umělé dost ruce – a přec – ne –

ne – není možno – schází cellista.“

„A kdo hrá jindy s vámi na cello?“

se Szymanowská ptala zvědavě.

„Kdo?“ – smál se hrabě – „z nouze kuchař náš,

jenž místo smyčcem nyní vařečkou

as vládne dole, krmě chystaje

pro moje hosty!“ „Totě rozkošné!“

smích Szymanowské vytrysk’ perlivý

a celý hlouček strhl v doprovod.

„Ať přijde kuchař! Chceme slyšet ho!“

již zaznělo kol v smích, jenž přivolal

blíž jiné hosty, a když prolétla

zvěst celým sálem, vlnil se jím šum,

jak vánek letní s jakous čtveráckou

když zprávou náhle v louku přiletí

a všecky květy ohýbají se

až smíchem v ní. „Jak moh’ bych dopustit,

by pokažená jídla naposled

se předložila panstvu?“ – pokoušel

se ještě bránit hrabě. – „Nedbáme,

když božskou hudbou nasytíte nás,

o sebe lepší chuti pozemské!“ –

„Vždyť ustrojit by teprv musil se.“

„Ne, ať jen přijde směle tak, jak je!“

„Nuž, dobrá!“ hrabě zasmál se, a již

na jeho pokyn pulty stavěli

lokaji chvatně, co zrak hostů všech

zalétal k dveřím. Těmi po chvíli,

hle, vešel kuchař s tváří zardělou,

jak od plotny šel, s bříškem kulatým,

v své bílé výstroji a čepici,

jen zástěru snad čistou přehodiv.

Smích tutlaný kdes vyšleh’, rozpačit

když uklonil se a pak za stojan

hned k cellu sed’. Leč potom ztrnul smích

všem na rtech rázem, tóny lahodné

když nástrojů všech snoubit počaly

se v harmonie krásné jeden proud.

A housle pěly, lkala viola,

a klavír vzácný mistra pod rukou

déšť rozsypával zvuků laškovných

i teskných zase, ale cello též

v to vpadalo svou hudbou hlubokou,

neb kuchař, shodiv rozpak, zapomněl

na pánve své i pln že panstva sál,

a žil jen dílu... Zase bouřlivý

pak hřímal potlesk, k Tomáškovi teď

sta vzpínalo se rukou, kuchař však

též zasypáván květy pochvaly.

„Tak zná-li vařit, jako hráti zná“ –

kdos pravil žertem – „jaké čekají

náš jazyk skvosty!“ Paní hraběnka

co vyprávěla dámám, z jižních Čech

že dostal se k nim – vařit výborně

tam znají lidé – on však francouzskou

má také školu – páni s rodinou

si Ebertovou ve kruh zasedli

kol Szymanowské s mistrem Tomáškem.

A vzácná Polka žasla opravdu:

„Že z prostého je rodu kuchař ten?“

„Ó, mnoho velké vlohy hudební

má český národ!“ svědčil Tomášek.

„Aj, český národ! Což pak dosud živ?

Ni v lázních tam, ni v srdci země tu

já neslyšela slůvka českého –

vy sami zde... vím, rány osudu –

leč stihly také nebohou mou vlast:

jest rozdělena, jako o roucho

se Kristovo, když trpěl na kříži,

dělili o ni – a přec, naše řeč

zní dál i v částech...“ „Jiné ženy tam“ –

děl, plamen v očích, mladý Ebert jí –

„zde nemáme žen vroucích, rekovných

a smělých k boji. Dlouho v mysli mé

již zraje dílo: Vlastu hrdinnou,

jež vedla k boji dívky udatné,

z tmy pravěku rád pozvedl bych v jas,

před zrak žen našich.“ „Ne“ – děl Tomášek –

„náš národ nezemřel, jen dřímá, spí,

a myslím si, že píseň bude to,

jež probudí jej...“ „Ó, jak ráda bych

jen jednu českou píseň slyšela!“

hned zatoužila Polka... Povstala

vráz Ebertova dcera Viléma

a k pianu šla. Za ní, pochopiv,

se Tomášek zved’. Dvě, tři slova jen,

a krásným hlasem Vilma zapěla

Hankovu píseň, s kterou Tomášek,

jenž provázel ji hudbou na klavír

spial umění své... Sálem po třetí

zněl potlesk hlučný. Dívka zardělá

se klonila a od klavíru již

se bráti chtěla, když ji za ruku

Tomášek ujav, tiše zašeptal:

„Ó, Vilmo, krásně zazpívala jste

tu moji píseň! Což by nemohla

též naše srdce tlouci pospolu?

To harmonie nebes byla by

a píseň lásky nad vše krásnější!“

A dívka jenom nachýlila skráň

a jeho ruku stiskla beze slov...