Hugin a Munin.

V pravěku dobách, kdy pln sil

a vzruchu, vůle Odin byl,

dva havrany měl jak noc tmavy,

u jeho sedávali hlavy

vždy v poledne, když slunce svit

kles’ plným zlatem na pažit.

Slul první Hugin – myšlení,

slul druhý Munin – vzpomnění.

Se zory prvním pableskem,

jak v paláci šleh’ nebeském,

ti rozlétli se do daleka,

kde svítil kraj a vřela řeka,

přes dálné hvozdy, pohoří,

svět oblétli až v zámoří;

vše obhléd’ Hugin – myšlení,

vše srovnal Munin – vzpomnění.

Jich křídly v poledne hřměl vzduch,

to šeptali juž vládci v sluch,

jak tvorstva dílo neslýchané

vře, bují, proudí, neustane,

z jich zvěstí bůh pak názor ssál

a teprve se cítil král,

v něm vznítil Hugin myšlení

a vzkřísil Munin vzpomnění.

Tak řadou nekonečných let

objímal Odin celý svět,

znal přírody tep, horstva žití,

co klas chce, věděl, co chce kvítí,

kam člověk touží a čím vře,

se k světlu tře a ve tmách mře,

bylť Hugin jeho myšlení

a Munin jeho vzpomnění.

Zástupy přešly zim a jar,

byl velký Odin v posled stár,

měl těžkou hlavu, těžké nohy,

(čas neušetří ani bohy)

a chvílemi jej mrzelo,

když stín mu padl na čelo.

To jistě Hugin – myšlení,

to jistě Munin – vzpomnění!

Ti neúprosní byli tu

v plného slunce zákmitu

a neúprosně vyprávěli,

jak zvolna svět se změnil celý,

a bohu znělo to jak smích,

jak poškleb časů krásnějších.

Co dnes mu Hugin – myšlení,

co dnes mu Munin vzpomnění?

I zařval na ně z plných plic:

„Juž dosti! Nechci slyšet víc!

Jsem znaven vším, chci klid a snění

a hrobové chci zapomnění!“ –

Však darmo, vždycky v tentýž čas

šum perutí on slyšel zas,

v ráz byl tu Hugin – myšlení,

v ráz byl tu Munin – vzpomnění.

Tu v hněvu mocnou ruku vzpřáh’

a po svém těžkém mlatu sáh’,

chtěl dvojici tu jedním rázem,

tu neodbytnou, srazit na zem.

Však mrtvá sklesla ruka mdlá,

zrak zakalen jak mlhou plá,

v sluch řve mu Hugin – myšlení,

v sluch řve mu Munin – vzpomnění.

A mroucí k slunci zvedl zrak.

Jich křídla rostla do oblak,

jak plachty velké lodě byla,

ba hvězdy juž i slunce kryla,

a jejich hlas zněl moří řev

a milionů volných hněv:

„Jsem věčný Hugin – myšlení!

Jsem věčný Munin – vzpomnění!

A jsi-li mrtev, buď to sám!

Vždy člověk tu – ten zbude nám,

jej místo tebe osedláme,

jsme věční, jej dokavad máme,

jej budem bodat, hlodat, drát,

v sluch jemu hřímat, lkát a lát:

jeť vždycky kletbou myšlení

a stokrát horší – vzpomnění!“