HŮL.

Když řeky po břehu jsem ráno kráčel, v písku

jsem třpytném našel hůl, a v dáli ani v blízku

jsem nezřel člověka, ať kam jsem hleděl v pole.

A mošna ležela žebrácká u té hole,

a nic v ní nebylo. Ó, jistě hladem zmořen

a větrem bičován a o vrb starých kořen

tu klopýtaje, vlek’ se starý žebrák tudy

a na dně řeky té své bolesti a trudy

již pohřbil. Ale hůl tu nechal nocí temnou,

jak řek’ by: Umírám, však bída nemře se mnou,

je věčná, dědí se! Hle, odkazy ty bědné!

Ó, kdo tu jeho hůl a kdo tu mošnu zvedne?!