HŮL ŠIKMO OPŘENÁ

Lesk žhavě plavý řeky vzdálené

mezi blízkým listím, které pluje

po jeho bleskotném a stálém řinutí,

tou hořící, vždy chvějnou rtutí okrovou

v troud spáleno a v smítka černavá.

Výše stejný žhavoplavý lesk

mezi listím: výheň slunce, rozlitá.

Zde pod stromovím oranžový přísvit,

kde stíny chatrné a útlé

leží na dně vlaha.

Trochu šikmo

je opřena má hůl. V tom opření

vidím: Toť je tedy jsoucno mé,

tato chvíle; málo významná

a osamělá; k té jsem věky šel,

duchovnem i hmotou. Z hloubi předků,

z hloubi tisícerých těl a duší,

jako stín, jenž hutní víc a víc.

A v tuto chvíli svou jsem přece Byl,

byť záhy zase tížit přestanu

svým tvarem tento písek pokorný,

byť opět rozplynu se v dobrou zem

a v zamlžených lidských pamětech.