Humanitě.

Humanito, bědná lásko naše!

Stvořili jsme tebe, svoji pýchu,

v krásných chvílích naivity bílé

a pak lichotili jsme si v tichu,

shlížíce se šťastni ve svém díle.

Čestné místo jsme ti vykázali

v středu svojich lásek, ideálů.

O své lásce k tobě mluvili jsme, psali,

lásku svou ti vyznal i ret králů.

Humanito, bědná lásko naše!

Co jsme z tebe, kráso, udělali?

Naše srdce, hlavy zmátl kdosi,

zrak náš šílenstvím se náhle kalí,

naše ruce tebe, lásko, rdousí.

V prachu ležíš, dílo našich duší,

krví potřísněno tělo krásné...

A my, k smrtelným tvým vzdechům hluší,

nevidíme, že tvůj život hasne.

Humanito, bědná lásko naše!

Odpusť, lidstvo opilec je starý.

Uvidíš, že zase vystřízliví,

zas ti bude nosit lásky svojí dary,

v touze k tobě vznese pohled snivý.

Našich ideálů středem budeš zase,

lásku vyznávat ti budem perem, ústy –

a pak – až se zaskvíš v plné kráse,

v prach tě srazí opilec zas pustý.

Humanito, bědná lásko naše!