HUMNA.

Pruh osamělé trávy, syrově temné,

vysokostinné, dávně pusté; mezi ní

a zdí se choulí zapomnění zásvětné.

Slepá stěna, na míli snad zřejmá,

z ní bezmyšlénkovitě vápno šeré drolí se

a stará míza malty pískem uchází.

Stodola je navždy obrácena

zády k bezlidnému obzoru,

jehož čára obilím je vzduta;

odtud kraj je bezúčelný,

odkrevněn nějak za sklovinou vzduchu.

Kol střechy zhnědlé vlasy slaměné

lituje šíro čechravé.

Za zády světa ochrnutá pláňka

někdy chřestí, jako z minulosti,

a vítr vlhne v trávě zamřelé.

Bezejmenný hovořím

s přízrakem bezejmenným sedláka

o vyhaslém pokolení vnuků,

on přerývaně huhlá v spárách,

a co dí, je zvukoprázdná marnost

toho sledu odvěkého mnohých,

někdy dlouho živých stínů lidských.