Humor Čechů.

Smíchem zvoní jako vlna křišťálová

šumícího vína o břeh číše;

sotva narodil se, rodí se juž znova,

neúnavnosť na svém čele chová –

sama nesmrtelnosť zhyne spíše.

Roste v chatě u krbu a stolu,

vysmívá se pošmurnému bolu,

v nářku samém kolébku svou mívá,

ze slzavých očí úsměvem juž kývá –

s armádou se bědy pouští do zápolu.

Roste na horách, v údolí, lese,

na rtu dívčím perličkou se třese,

čelo starce ode vrásků čistí,

potokem on hrčí, volá šumem listí –

jeho říši v Čechách nikdo nevyhne se.

Roste v městě, v ulici i sále,

jako srnka skočí nenadále,

v čertovině usmívá se svatě,

zdobit umí v písničkovém šatě

žebráka jak purpur veleslavné krále.

Nechybí nic věru v nebi pro potěchu –

jenom humor Čechů.

Až nás vloží smrti do pelechu,

ještě nezahyne humor Čechů.

Až pak celé člověčenstvo v hrobě

po únavě žití odpočine sobě,

až pak pro ně přijde anděl boží,

aby svolal mrtvé Soudce ku podnoží,

všichni lidé z mrtvých v den ten opět vstanou,

do života znova smrti vstoupí branou –

jen my Češi v hrobech zůstaneme spáti,

ať nás budí anděl, všichni z nebe svatí,

ať nás křísí sám bůh, tvůrce žití,

zůstaneme věčně hlínou země kryti,

řkouce Hospodinu: „Dík náš přijmi vřelý,

ale nikdy z hrobu nepovstanem svého,

bychom žití opět vešli do nového –

vždyť jsme života už jednou po krk měli!“

Ještě člověčenstva v sledním dechu

tryskne humor Čechů!