HUMOR PŘÍRODY.

My krajem šli jsme za soumraku,

den v sklon se chýlil víc a víc

a kolem zdivenému zraku

se mihlo divů na tisíc.

Kraj známý náhle změněn cele,

hra světla plna rozmarů

na tvář mu kladla masky ztmělé,

teď určité, teď bez tvarů.

Strom oživnul a snětí kývnul

a jiný stál zas nepohnut

a jiný smál se, jiný zívnul

a kořeny mát’ nohu v blud.

Před námi stezka křivolaká

se zdála vlnit níž a výš;

šum na hoře – to křídlo ptáka!

Šum dole – z díry tryskla myš.

A stará jíva u potoka

tak byla plna světlošek,

jak staré kajicnici z oka

by ručej žhavých slzí tek’.

Teď pukla clona mraků tmavá,

z ní měsíce se probral pruh,

teď skočil jako sťatá hlava,

teď táh’ se jako v mlze duch.

Teď jako jab’ko nakousnuté,

teď jako šípy proklaný,

teď v rudé záři a teď v žluté,

teď kulatý, teď strhaný.

Teď celý pažit stříbrem zrosil,

teď usnul stromům na kmenu,

jak liljí prales kdos by zkosil

v sta rozlit světlých pramenů.

Teď v loubí stromů jisker nasil,

jak z čarodějky kotle vír

jich srší – v ráz teď všecky zhasil

mrak černým křídlem – netopýr.

A clona jeho rostla hustá,

tu čelo, nos a obočí,

tu řada zubů a tam ústa,

ten drak i měsíc zaskočí.

Juž spolknul jej, tma kol se slila,

vše pohřbila v své záhyby,

však brzy luna vyskočila

jak Jonáš z břicha velryby.

A v jejím svitu vše se mění,

zem nápodobí oblaka,

stín tančí s ní, keř v luhu mění

se báječného na ptáka.

A opuštěná bouda v poli

se hrbí jako saně v skok,

a tmavý potok pod topoly

toť s ohonem je dlouhým zmok.

Zříš tlamu, kterou v olších skrývá,

teď zvedá, noří v hlubiny,

teď jeho hřbet se v modro stmívá,

teď blýskly na něm šupiny.

Zeď stará u spustlého sadu

se hýbat zdá, teď stínů tlum

se přes ní přehoup’, na hromadu

tam skočily, slyš v trávě šum!

Tam v sadě hoří výheň žhavá,

plá jako rozžžhavená pec,

na oheň kdos tam dříví dává

a druhý k žáru hrbí plec.

Ten míchá, vzmach a dolů druhý

jak s hvězd obrovskou kopistí;

jak těžké kapky v spící luhy

to padá šumně do listí.

A v dáli v temnu zvolna čejka

si vykračuje přes luka

a vrba jako čarodějka,

jež hrbatá a bezruká

se choulí v plachetky své cáry,

zkad svítí pouze očí dvé,

plá zdoutnalého dřeva žáry

ve vlhké tíši truchlivé.

A topoly dva zašuměly

tak temně blíže stavidla,

s nich jak by bleskem dolů sjeli

dva stíny jako strašidla.

Hle, velký leknín otevírá

své oko zářně svítící

a jako bytost na tě zírá

tak vyčítavý, truchlící.

Skok – žába tryskla, můra vzlétla

a pavouk rychlonohý mih’

se po lupenu v řece světla

jak trávy odstín na větvích.

A parkosy a trosky dříví

teď svítí tmou a z dálky sem

jak řada kostlivců v šer civí

bezmasým, tupým úsměvem.

A luny svit jak po nich skáče,

tak divně jich se mění tvar,

ten ruce vzpíná a ten pláče,

ten z hnátů rve si slední cár.

Ten tluče druha svými hnáty,

ten hude jakés na skřipky,

těm oči svítí, něhou vzňaty,

co slyším – to jsou polibky.

A na stráni to divně hoří

teď žlutým, modrým plamenem,

čím dál se noha v bahno boří,

strom kývá černým ramenem.

A z velkých děr, kde byly suky,

Dryada skočí v okamžik –

Já cítím chvění tvojí ruky

a slyším v listí šum a ryk.

A zatím co se tiskneš ke mně,

co zrak tvůj v temno nazírá,

nám oběma se zdá, že země

se pod nohou nám otvírá.

A sami že jsme dva jen stíny,

jenž kráčíme zde stínů hrou

bez cíle, vůle, bez příčiny,

že srdce buší, žíly vrou.

Kam půjde to? – Ó, ztiš se, drahá,

a bezpečně dál nivou v les,

proč úzkosť v nitro tobě sahá?

Na Callota si hraje dnes.

Kol příroda a humor její

je děsný jako její klid,

zříš úsměv na skal obličeji

a stromy chechtem slyšíš znít.

Vše velké, gigantické na ní

a její mračen děsný spěch,

toť stín, jenž přelet’ její skrání,

co úsměv hrál jí na ústech.