HŮRECKÉ LESY.

Hůrecké lesy, jaké krásné jste

a jak se mi tu ve vás volně dýchá,

když cesty plny záře zlatisté

a nad hlavou mi šumíte tak zticha!

Ó, jaký klid tu, jaký dech a jas!

Jen doupňák dumně v hloubi houká kdesi –

ej, čapku hodím vzhůru, zoče vás,

Hůrecké lesy!

Sta úzkých stezek porost přetíná

a do hlubin se lesních snivě ztrácí,

jak v ráj když jde ta každá pěšina,

a na večer tam sladce pějí ptáci;

tu do dubin buk svěží mísí vděk,

stín jak by stínu padal do objetí,

a na sosnách jako by červánek

byl zůstal tkvěti.

Cikánský tábor někdy vpadne sem,

a dým a oheň krouží tu a plane,

však častěj děti, každé se džbánkem,

mne zdraví, rty od jahod umazané;

a nejčastěj ni krok, a klidně tká

tu v smrčí pavouk přízi svoji šedou,

a jenom Sen a jenom Pohádka

mé kroky vedou.

Tam do lesů mne vedou hluboka,

kde za slunných i chvil se věčně šeří,

kde žluva volá, tetřev zatoká

a houštiny jsou známé pouze zvěři;

kde Luskovec sní rybník, v šláři dum

jak snílka duše když se světu skrývá

a v noci k hvězdám, za dne k oblakům

se vzhůru dívá...

Hůrecké lesy, ve vás kapradí

za letní noci zřel jsem zlatem kvésti,

jak nástroj starý dlaň když naladí,

zas v srdci znít jsem slyšel píseň štěstí,

vše trudy zaspal, ve váš klesnuv mech,

a neviděl, co jindy bolí, děsí –

ó, dík a sbohem! se mnou jde váš dech,

Hůrecké lesy!