Hus a Jan z Chlumu.

Jest po výslechu. Žasnou protivníci:

Hus neodvolal, marně hrozil sbor.

Však zítra zví, jak taje na hranici

i nejzpurnějším kacířům jich vzdor.

l kyne Zikmund v hněvném rozechvění

a Mistra vede stráž zpět do vězení.

Hus spoután ze sněmovní síně kráčí,

bled na smrt, chorý strastmi žaláře.

Ač nezhroženost v oku se mu zračí,

přec smutek, bol mu zírá ze tváře;

i zalkal stržen žalu vlnobitím:

„Můj Bože, jak se opuštěn tu cítím!

Ó vlasti, tebe, tebe duše žádá,

jak věrnou bys mi dala záštitu!

Však zde jen nenávist, zde faleš, zrada

a nikde pravdy, nikde soucitu.

Jen kletby slyším, jenom zášť zde zkusím

a sám a sám – tak na Golgatu musím.“

Vzdech bolně. Smrti mrak mu duši stíní...

A přec se mýlil, nebyl opuštěn.

Hle, jeden z Čechů ve sněmovní síni

se tlačí davem v před a spěchá ven.

Nic zášti nedbaje, ni nerozumu,

jde za Husem muž věrný – pán Jan z Chlumu.

A již se přibližuje k mučedníku

a tiskne jemu pohnut pravici;

za stálost v pravdě vzdává mu hold díků

a mluví k Mistru slova těšící

a povzbuzuje ku věrnému boji

až do konce, ať to i život stojí.

Hus mlčel. Oko jen se zarosilo.

Až v žaláři pak zvolal v pohnutí:

„Dík, pane Jene! Jak mně milé bylo

tvé přátelské tak ruky stisknutí,

mně, jemuž vše co kacíři tu klne

a strojí muka smrti hrůzyplné!

Tvá slova lásky zněla v chvíli temnou

jak vřelý pozdrav vlasti milené.

Můj Ježíši, jen Ty, jen Ty buď se mnou

a pak – co jsou mi strachy plamene!

Mám usnout v ohně mučednickém loži?

Jsem připraven. Již děj se vůle Boží!“...

Ó Jene z Chlumu, Bůh ti odplať věčně

ta slova útěchy tak vítané!

Buď vedle Husa vzpomínáno vděčně

i tebe, věrný český zemane,

jenž nastlal’s největšímu Čechův muži

na hroznou cestu aspoň hrstku růží!