Hus před císařem.

„Ty’s císařem a já Tvým otrokem,

v prach padám před Tvůj Majestát,

než půjdu tam, kam káže ortel Tvůj,

mně dopřej vzpřímeně zde stát!

Chci pravdu mluvit, slyš mne, císaři:

Vím, mnohý věru, neslyší ji rád,

však v srdce vešla láska veliká,

že hotov jsem za pravdu život dát...

Po Čechách smutno... Všude nepravda

a faleš se jen šíří najednou,

i čekat proč, až ruce mozolné,

se k vzpouře proti Tobě pozvednou?

Nač čekat, až se rudá záplava

po Čechách bude šířit v dál a šíř,

až cep svůj sedlák změní v palcáty,

a zločin přibit bude na pranýř?

Kéž aspoň pochopí ten dobrý český lid,

ve svornosti, že spása kyne mu,

že ublíží, když jámu bratru vykopá,

vždy sobě jen a nikdy jinému!

V mém srdci dva mně květy rozkvetly:

květ bílý a květ žhavě červený.

Květ první, je mé čisté svědomí,

květ druhý, hlas je pravdy nadšený.

Svůj jazyk dám si vyrvat ze svých úst

i hotov jsem mřít v chladném vězení,

však přesvědčení své si nedám vzít,

a kázat budu až do zemdlení.

Já proklinám Tvé rádce – císaři!

Chci pravdu jen a bludů nešířím,

a poklesky, že doby bičuji? –

Jsem Kristův kněz, však nenávidím Řím!

A chceš-li zakázati, králi můj,

bych lidu Tvému oči otvíral,

tu raděj dýkou protni srdce mé

a kacířské mé tělo Římu spal!“ –