HUS PŘED KONClLEM

Byl shromážděn již koncil. Zabarella

a d’Ailly, mocní římští kardináli,

s Michalem, Pálčem shodli se již zcela,

že odsouzen Hus bude, že ho spálí.

Tak zlomena hůl nad ním dřív, než ještě

před koncil vstoupil, pravdy svojí bráně;

hruď českých pánů svíral bol jak kleště,

a císař kýval, Páleč mnul si dlaně.

Tu náhle, rychle zatmělo se v síni,

tma rostla, druh již sotva viděl druha,

číst nemoh’ zrak ni psáti ruka nyní,

že pro světla ven spěchal starý sluha.

„Hle, zatmělo se slunce!“ zvolal kdosi,

a venku, kde dřív den byl plný jasu,

v klášterním sadě pěnkavy a kosi

třepali křídly, úzkost ve svém hlasu.

A na všecky jak hrůza když teď padá

z té tmy, a kde blíž oknům, strašné šedi:

mrtvolně siná živých tváří řada,

zaražen každý, nikdo slova nedí.

Tu Mladenovic šeptl k pánu z Dubé:

„Když Bůh vbit na kříž, svět stín pokryl tmavý.“

A pan Jan z Chlumu rameny jen škube,

a máchnuv rukou, polohlasně praví:

„Tvář samo slunce zakrývá si v studu,

neb nemůže již dívati se ani,

jak zášť tu plane k člověku, ne k bludu,

a pravda se tu šlape, žehná lhaní!“

„Hm, povídačky ještě“ – Zabarella

si myslil – „vzejdou z této věci hloupé.“

A d’Ailly stíral stále pot si s čela,

jenž stále víc je chladnou rosou koupe.

Zachvěl se císař: „Což když znamení to,

že nevidí Bůh na něm viny žádné,

a věčná hanba stihne soudce tyto

a na mne také prokletí stín padne?“

Vtom vstoupil Hus, žoldnéři před soud veden,

a jak se octl prostřed refektáře,

hle, ten se jasnil, teď vnik’ paprsek jeden,

a ted zalila vězně celá záře...

A tak ho zříme dosud, zjev ten světlý,

a zříti budem dále po vše věky

se duchem zvedat nade vším, co zetlí,

a nad temnot a nad křivd černých vzteky.