HUS V GOTTLIEBENU.

Tvrdá věže, temná věže

pod mraky se tyčí,

ve vysoku v slámě leže

v ní kněz holubičí.

K reptání úst neotvírá,

stojíť při něm jeho víra;

ale křivda jeho – spěže

hlasem k nebi křičí.

Dlouhé noci, tmavé noci,

noci bez souhvězdí!

Kněz tu leží bez pomoci,

ruce skuty ke zdi

v chmurné věži Gottliebenu,

po věčném že sáhl věnu.

Že sáh’ věčném po ovoci,

svět mu kacíř přezdí.

Chmurné mraky, těžké mraky

po nebi se ženou –

v roznícené táhnou zraky,

v duši opuštěnou:

jeho pravdy osud zdali

s ním též v ocel nespoutali,

a zda vykoupí ji taky

svého žití cenou?

– „Pochyb stíny, černé stíny,

jak jste chmurné velmi –

jako jícen propadliny

do očí by zřel mi!

Osud pravdy mé mne děsí:

až mé tělo spálí kdesi,

shltnou ji též laskominy

dravé lidské šelmy?...

– Pochybnosti, pochybnosti

spárů neurvalých,

což se vám snad nevyprostí

kněz nejmenší z malých?

Zda mi budou odpuštěny

vaše stíny, plné změny?

Vždyť i Kristus volal: „Dosti,“

když váš prázdnil kalich...“

Zornice zří zanícena

v duše žhoucím plání –

kam zmizela šedá stěna?

Pravda to či zdání?

Bledá nad ním svitá záře –

Kristova v ní tichá tváře

usmíváním rozjasněna

níž se k němu sklání.

A kam ruka ukazuje

hřebem probodená,

s Kristem kříž se pozdvihuje,

pod ním v slzách žena –

kolem kněží, farizeji

jeho poslání se smějí,

kdo však z jeho učňů tu je,

tich jest jako pěna...

Obraz bledne – ale za ním

jiný již se zvedá:

Ženy usedají lkáním,

zástup mužů volá: běda!

Zákonníci slzí žalem,

zpustošen jest Jeruzalém,

v dál zří k pahorkům a pláním

zřícenina šedá...

Obraz rozplynul se v páře,

jiné z ní se rodí:

Učenníkům planou tváře,

od měst k městům chodí

s pravdou Ukřižovaného,

davy učí věřit v něho,

s jeho slovem plným záře

v dál se plaví lodí.

V Řím se plaví, káží, učí,

v katakombách kryjí;

z krve mučedníků pučí,

čím sta jiných žijí –

až kříž umučení Páně

v záři skví se s hrdé báně

a zvon chválou jeho zvučí

v pyšné Byzancii...

Mizí zjevy, divné zjevy

v chmurnosti i kráse...

Sní-li, bdí – kněz jatý neví;

jemu jenom zdá se,

že se ještě po něm točí

nevýslovně dobré oči

a že úsměv nad úsměvy

na něj usmívá se...

– „Ó, můj Pane, dobrý Pane,

rozumím Tvé řeči!

Prorok složí tělo štvané,

údy zhynou v křeči –

ale Pravda nezahyne:

obhájce si najde jiné,

pošlapána znova vstane

v slávě ještě větší.

– I když v kouří, v dusném kouři

zahynu a shořím,

nade mnou když mrak se schmouří

od Kostnice po Řím –

pravdy moji neupálí

papežové ani králi...

Přijde čas, kdy jarní bouří

rozletí se k mořím! – – –“

Gottliebene, Gottliebene,

běda tobě, běda –

vězení tvé opevněné

vítězství ti nedá!

Žes jal kněze Pravdy věčné,

nehynoucí, nekonečné –

jarní bouř se na tě žene,

z Šumavy se zvedá!

Hrdý Říme, pyšný Říme,

jásej nad hranicí:

Pravdu, která v srdcích dříme

probudíš tou svící!

Probuzené tvoje děti

budou tebe opouštěti

za tím, jejž tu v ohni zříme,

tisíc po tisíci!