HUS.

Pře jeho došla cíle cesty svojí,

čas jeho Noci Veliké byl blízko.

V klášterní kobce u Bosáků čekal

na chvíli, kdy mu přikázáno bude

oslavit Pána ještě naposledy

a dát mu v ohni vetché tělo v oběť.

Psal za dne listy přátelům svým do Čech

a pořízení činil o všem, co tam v dáli

zval jměním svojím. Odkazoval knihy

moudrého mistra Viklefa svým druhům,

své sukně žákům zvláště odevzdaným,

pozdravy známým, lásku svou všem Čechům.

A všechny prosil, aby pevně stáli

v poznání čistém, věrni slovům Písma,

jak z jeho úst je slýchávali kdysi –

tak psal a síle je, sám sebe sílil.

Neb v noční tmě, kdy hvězdy dívaly se,

vcházela k němu bolestivá chvíle,

jež sestrou kdys gethsemanské byla.

V tom tichu, kdy svět hříšný umlk, zmizel,

a bděly hvězdy, hovořila Věčnost –

svůj život viděl bez viny a čistý

a zlobou k strašné smrti odsouzený.

Na domov vzpomínal a všecku lásku,

jež poutala jej v rodné zemi k světu,

a bylo teskno mu, a duše jeho

v úzkosti modlila se slovy Páně:

Možno-li, otče, odejmi ten kalich

od zemdlených rtů mojich... A tu schvěla

se jako anděl s číší občerstvení

Naděje plachá v síňku duše jeho:

Snad přec uvidí zase zemi svoji

a k svým se vrátí!... A když sen mu zavřel

horečná víčka, viděl sebe doma,

v Betlemské kapli, rodnou řečí mluvil

k těm všem, kdož bez klamu a lsti a falše

mu naslouchali – duše jeho při tom

prohřáta byla prozlaceným teplem

dne májového... Bílý den mu přines

zas přesvědčení, že je v cíli dráhy,

čas Noci jeho Veliké že blízko –

sah po peru, psal listy; síle svoje,

svou duši sílil, aby neklesala. – –

O pátém červenci v síň jeho vešli

biskupi čtyři, vyslancové sboru,

a čeští páni. Naposledy ptal se

sbor knížat církevních, zda přizná bludy,

jež psal a kázal, zda je odvolává,

by tělo zachoval i spásu duše.

A nežli mohl odvětiti těmto,

pán z Dubé za ruku jej jal a řekl:

Hleď, mistře Jene, my zde, druzi tvoji

a průvodci, jsme lidé neučení,

nám nelze radit tobě, sám viz tedy:

mníš-li, žes chybil, odvolej a vyznej;

však nevinen-lis, v poznané stůj pravdě

až k poslednímu dechu v chvíli smrti.

I patřil mistr v zaslzené zraky

českého pána – ale zrakem duše

uviděl náhle bezpočetné oči

z otčiny svojí: zbožné Petry s Dorou

a Kateřiny s čeleděmi jejich,

Jiříka kněze, paní na Zderaze

i mistrů Jesenice, Mikuláše,

doktorů mnohých, písařů i žáků,

Martinka mistra, Křišťana a Petra,

Henryka Lefla, Margrety a Skůčka,

dcer měšťanských i paní, bratří v písmu,

čeledi dvorské, prostých řemesníků

i jasné králové – ty oči spatřil,

jež připialy se ke rtům jeho vždycky,

když kázával v své milované kapli –

a viděl dále zraky prostých lidí,

kdož přišli k slovu Páně v Kozí Hrádek

a na Krakovec: z pod plachetek září

nad jasnou pravdou oči žen a dívek,

zrak vesských plebánů plá odhodláním

v poznané pravdě jít a vésti jiné,

zrak zemanů a rytířů mu dává

své páže s mečem v službu vůle boží,

a oči sprosťáčků mu podávají

za obět to, co mají, celé žití –

a Čecha vidí, vojáka, jenž v březnu

s Poláky návštěvou byl v celi tady:

po slavných bojích s hrabivými Němci

se ubírali k Praze, k službě krále,

Čech zeman byl, měl jedno oko pouze

a okem tím se díval v líc mu pevně,

když promlouval k nim – pohled oka toho

se sty a sty těch očí zírá na něj.

Všem těm dal kdysi světlo ve tmu duše,

života smysl, ukázal jim cestu,

ti jemu věřili a věří v něho –

je možno zklamati je? Odvolati,

co jim též patří a ne jemu pouze?

I vešla síla hrozná v duši jeho,

tisíců síla, síla všech, již z dáli

sem k němu hledí. Ne za sebe pouze

i za ně mluví: Pane Jene, věztež,

že kdybych bludy býval psal a kázal,

chtěl odvolat bych jistě poníženě,

však svědkem Bůh mně: žádám, ukažte mi,

že bloudil jsem! Zrud prudkým hněvem v líci

z biskupů jeden; Moudřejším chceš býti,

než sbor náš celý? Usmál se a řekl:

Nuž, poučte mě, rád chci odvolati.

I potakali hlavou biskupové:

Jak zarputilý je ten kacíř v bludech!

Nuž oheň vyžere ti šalby z duše

a strusku její uchvátí pak ďábel

a tovaryši jeho, džbáne hříchů!

On vítězně se usmál – vidělť nyní

sta a sta očí z dálky zírat k sobě

těch očí lidí drobných, neučených

s vděčností vroucí, oddanou a prostou,

a řekl pevně: Kristus na nebesích

mým jediným je soudcem spravedlivým,

mým doufáním a pevnou vírou mojí.

Zde vítězí, kdo přemožen tu bývá.

A k soudci tomu pevný šel dnem příštím

ohnivou branou z soudů toho světa.