HUS.

Tak tich a něm stál prostřed chrámu

vznášeje mírný k nebi hled

a naň upřeno tisíc zraků

jak blesky zlobných, zhoubných mraků

jen zášť a led.

A césar ve svém majestátě –

a kardinálů v nachu, zlatě

a popů, kněží ve vší slávě

zde na sta kolem stojí:

Jen on v tom bouřném boji

sám trvá něm a tich

s modlitbou za ten hřích

a září na své hlavě.

A když byl vyřknul anathema

hněvivě přísný kardinál,

svá neotevřel ústa němá,

by zjevil žal, jejž zem ta nemá –

pokorný, mírný stál.

A césar ve svém majestátě

se zarděl v purpuru a zlatě

a zastyděl se ve své slávě,

když zved naň pohled tiše,

jejž nikdo nevypíše.

Pak stál zas něm a tich

s modlitbou za ten hřích

a září na své hlavě.

Tak tich a něm stál na hranici,

vznášeje mírný k nebi hled,

a zraky dštily bodající

na jeho mírnou, bledou líci

jen zášť a led.

A když byl spoután od pochopů –

kol plno kardinálů, popů

a kněží stálo ve své slávě

a vedle jejich kurtisány –

Tu na lid pozved on i pány

svůj pohled něm a tich

s modlitbou za ten hřích

a září na své hlavě.

A když poslední shasla jiskra

a zmizel jeho mírný hled:

„Nech popel jeho v Rýn se stopí,“

tak děli kardináli, popi,

zrak, zášť a led,

„by přinešen na českou půdu

zas neroznítil požár bludu,

by lid ho nectil v slávě

co mučenníka víry!“

Vy bloudi! Ve svět širý

vnik popel něm a tich

a vznítil ve srdcích

tu záři v jeho hlavě!