Husačka.

Na vysoké stráni,

prutec v staré dlani,

s husičkami stařena.

Postava jak z kamena

nehýbá se ani.

Běloučké má vlasy –

stará je už asi,

v ruce se jí chvěje prut –

„Dej bůh štěstí!“ zdravím hnut,

„pravda, ustárlá jsi?“

Dí mi, plna díků:

„Sto let bude v mžiku.

Sto let, pane, dlouhý věk!...

Měla jsem pár vnoučátek,

zašla v Ameriku!

Stojím v světě sama

jak strom pod horama,

jako na rozcestí kříž –

živím se tak bídně již

s těma husičkama!“ –

Když své hory vidím,

po stařence slídím.

Zavřela se nad ní zem,

není, chuďas, pod křížem

obtížna už lidím...