HUSAR.

Skočil husar do třemenů,

břinknul v ostruhu:

„Na noc dej mi koně k senu,

ženu v obsluhu.“

Sedlák o ženu je v strachu,

sám jde v špižírny –

„Račte, víno jako z nachu,

maso z udírny.“

Husar vzhůru kníry kroutí,

mlaská blažený:

„Slyš, sedláku, co mne rmoutí –

že jsi bez ženy!“

Sedlák kouká do sklenice,

hlas mu v pláč se chvěl:

„Mne to rmoutí ještě více,

že jsem ovdověl.“

„Sedláku, kdo dobře přijat,

hned to v domě znát:

ženská jako karafiát

šla mi otvírat.“

Sedlák k nebi ruce spíná:

„To dnes nespěte,

chval každý duch hospodina,

vy zde umřete.“

Husar na stůl zatlouk’ pěstí,

chlap to od síly:

„Slyš, sedláku, tvoje štěstí,

jsem-li napilý.“

Ale sedlák svoji vede:

„Má to nebožka,

komu ta k nám na noc vjede,

rána nedočká.

Slyšte jen, co takou měrou

bylo nezdarů:

padlo tu jak pod sekerou

pánů, husarů –

Ale při vás je snad jiná;

kdo se nebojí,

za dobrý ho doušek vína

nechá v pokoji.“

Vína nosí jako vody –

ké to šlehnutí?

„Nedej, bože, v samé hody

tohle leknutí!“

Husar skočí jako střela –

„Při mém spasení,

já to viděl, že teď jela

kolem stavení!“

Co to dupe divým honem,

přes dvůr potřetí?

Skok, a husar už i s koněm

ze vrat vyletí.

Sedlák ženu k srdci vina

hladí po líčku –

„Chvalme, ženo, hospodina,

strouhej mrkvičku!“