HUSINA.

Hle, husička se salátem:

selské spolky s advokátem –

husa vykrmená – selský statek,

salát s octem – chytrý advokátek.

Kdyby ta husička z mrtvých vstala,

o dobrém bydle by povídala.

Jako mandle lahodnou má chuť!

Jen si berte! Muži, přece nuť!

Jezte, jezte, jezte,

vždyť jste na krmaši –

jezte, jezte, jezte,

tu husičku naši:

až ji celou sníte,

dojísti se smíte

perníkovou kaší.

Dvacet husí na dvorečku,

dvacet husí na dvoře

vyvolává na děvečku,

jež zaspala v komoře:

„Hlad, hlad, máme hlad,

rády bychom posnídat.“

Děvečka má sladký sníček,

děvečka má sladký sen!

povídá jí šohajíček

rozteskněn a roztoužen:

„Rád, rád, mám tě rád,

huběnku mi musíš dát!“

Dvacet husí na dvorečku,

dvacet husí na dvoře,

darmo volá na děvečku,

co vyspává v komoře!

„Hlad, hlad, máme hlad,

rády bychom posnídat.“

Pásla husy dívka nevyspaná,

uviděla v tůni hastrmana!

Spodky po kolena vyhrnuty

lovil řasy na vrbové pruty.

Z šosů voda jemu crčkem tekla,

dívka milá se však nezalekla:

„Hastrmane, milý hastrmane,

ty máš vlasy nikdy nečesané.

Rozcuchané jako větrem trávu:

vylez z vody, učešu ti hlavu.

Usedni si pěkně na drn ke mně,

učešu tě jako sestra jemně.“

„Pověz dříve, co bys chtěla za to:

perly, démanty či stříbro, zlato?

Mám tě dovést v kříšťalové síně,

houpat za večera na lekníně?

Zlaté rybky k obsluze dát tvoji,

či chceš královnou být, chotí mojí?“

„Ne, ne! Zapas za mne husy pouze:

pozdřimla bych zatím sladce, dlouze.

Taková jsem dneska nevyspalá:

celou noc jsem s milým prolíbala.

Opustil mne teprv o svítání:

teď jde, hastrmánku, na mne spaní.

Ach, můj hastrmánku, milý hochu,

zapas za mne husy: zdřimnu trochu.“

„Pas si sama, dívko udřímaná!“

Nespatřila více hastrmana.

Mazaly si tetky

husím sádlem jazyky,

že jim hrály hnedky

jak o pouti muziky.

Sádlo vymazaly,

snědly také biskupa:

jazyky jim hrály,

až se třásla chalupa.

Provdala se husa do ciziny,

obdržela psaní z domoviny:

„Přítelkyně, družko milá,

ráda bych tě navštívila.

Dávno jsem tě neviděla:

ráda bych se dověděla,

jak se máš a jak ses měla.

Zítra v manželské tvé nebe

vkročím toužíc objat tebe.

Pozdravujíc děti malé

jsem Tvá v lásce dokonalé,

věrná ve štěstí i v žale.“

Sotva husa přečtla psaní,

slyšet její naříkání:

„Smutné, ach, je nebe moje:

nemám dosud předpokoje.

Za jídelnu dvůr mám pouze,

po salonu vzdychám v touze.

Ložnice je parket prosta:

ach, jak uvést do ní hosta?

Nové toillety ranní

nemám, modních trepek ani!

Bez kojné a bez komorné

může manželství slout vzorné?

Sama musím prát a mésti:

může se to zváti štěstí?

Muže, dětí jsem jen služka –

ach, co řekne moje družka?

Vždyť je lépe každé káči,

co se v louži jenom máčí.

Vždyť je lépe prostné slípce,

zob co hledá na otýpce.

Každé vrabčici líp bývá,

co se v prachu popelívá!“

Družky své se nedočkala:

v zoufalství dřív dokonala.