Husita.

Leží starý vůdce

na skalnaté stráni,

vzpomíná a touží

v hrobě bez ustání.

Vzpomíná i touží –

ó jak sladký pocit!

vidí opět žínku –

vůdce ze sna procit’...

Objímá ho vroucně,

odepíná zbroje –

hoj, což kolem jásá

družina mu z boje!

hoj, jak zvoní šavle,

hoj, jak hučí pušky:

milo bojovníku

prodlíť u ženušky.

Zavřel vůdce oči –

ticho v pusté stráni;

vzpomíná zas, touží

v hrobě bez ustání.

Vzpomíná i touží –

ó jak libý pocit!

vidí švarnou bitku:

opět vůdce procit’...

Pod ním koník hbitý,

kolem chrabří mládci!

oj, jesť utíkati

Zikmundovi zrádci!

Oj, sám pyšný legát

rve si šedou bradu,

s hlavou zkrvavělou

letí ku západu...

Zavřel vůdce oči –

smutno v horské stráni;

vzpomíná zas, touží

v hrobě bez ustání.

Vzpomíná i touží –

ó jak teskný pocit!

vidí Horu Bílou –

v slzách vůdce procit’...

Po dědinách spustlých,

kam pohledne, všudy

oblak šedý krouží,

oheň žene rudý.

Neozve se písní

země více drahá,

netepe juž Tábor

úhlavního vraha.

Na zmučené hlavy

bojí se jen zříti:

„Ó by vstáti mohli

staří Táboriti!“

Zavřel vůdce oči,

divné sny ho rmoutí,

však netouží více

v hrobě procitnouti...