Husita na Baltu.

Hromu rachotem a vichru letem

vozy Husitů se valí světem,

prachu sloupy se jim za kolesy

chumelí, jak by se rvali běsi;

přebohata na plen, na trofeje

vozů tíž se řítí do dálavy,

anděl pomsty před nimi se chvěje

s věncem lačných supů kolem hlavy.

Slunce zlaté paprsky své stele

po Husitů obrněném těle,

po žen jejich lících opálených,

vlasech prostých, ňadrech rozhalených,

uprostřed pak kalich zlatoskvoucí

bledý kněz hle! týčí ku nebesku –

uhánějí jako orkán řvoucí

při lomozu zbraní, bubnů vřesku.

Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,

z obrví však mladý oheň září.

Jako dóm, ký již již v prach se boří,

však v něm dosud věčná lampa hoří.

V čele šišák sluncem plápolaje

tkví mu, v prsou lesklých šupin řada,

po pleci mu jako prapor vlaje

vichrem zdmutá, sněhobílá brada.

Ha! již Baltu odvěké ty vzdory

řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory

s šedých skal se nad pěnnými valy

jako mořští orli roztěkaly.

Mužů šíje vzpínají se výše

ve vítězoslávě. Ženám hledy

bujněj’ planou, ňadra dmou se v pýše,

slza kmetům ve vous splývá šedý.

Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší,

našed hrobu, jaký reku sluší!

Slavný hrob – tož skalní tato stěna,

naše jednou, potom odcizena,

teď! ha naše opět v vítězení!

Tu mne složte mrtva, palcát svírej

dlaň, a přílba třpytná na temeni

vlasy vichrem rozeváté sbírej!

Hlavu opřete, bych zíral, bratři!

hrdě před sebe, jak reku patří.

I štít lesklý položte mi k noze –

jak jsem sedal ve válečném voze.

Balt ať hučí v sluch mi rozkypělý

jako bubny ku krvavé srážce,

tak tu budu dlíti – zkamenělý

věkovité slávy české strážce –“

V krátce skonal kmet – a vedlé přání

na skalní hrob vzdušný dostal skráni.

V ruce palcát – přílba kryje čelo –

tak tu dřímá bohatýrské tělo.

Balt mu ve sluch hučí rozkypělý

jako bubny ku krvavé srážce,

tak tu sedí, jako zkamenělý

dávnověké slávy české strážce!

Hromu rachotem a vichru letem

Husitů vůz nebouří již světem.

Sláva kalichu již zbledla, zhasla,

a pěsť hnije, Evrópou co třásla.

Však tam v dáli jeden posud sivý

sedí Husita a hlásá světu,

kam až druhdy český vítězivý

ve velebném zavlál prapor letu.

Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,

na přílbu pták mořský staví hnízda,

palcát halí mech a po krunýři

skalní květ své sporé zvonky šíří,

s prsou mu však kalich září zlatý

jako maják moře do dálavy,

nad hlavou pak jemu rozepjatý

vlaje prapor dávné české slávy.

Bouře do pěnné kdy hřívy švihá

Baltu, že až k nebesům se zdvihá

rozlícen – a koráb v bezdno vrhá,

stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: –

na lanovém často na řebříku

stojícímu strašný nenadále

zjevuje se mrtvec námořníku

v blesku svitě, na vysoké skále.

Zdává se mu, jak by život nový

probouzel se náhle v hrdinovi,

mrtvé rty jak by se rozsmekaly

k písni, před níž Němci utíkali,

jakby oko poděsného zjevu

blesky metalo a sevíral tu

palcát těžký ve strašlivém hněvu

starý, mrtvý Husita na Baltu.