Husitský cep.

Dlouho sním v zemi již

o dnech své síly,

proč mne jen vynášíš

na den zas bílý?

Hodím se málo k vám,

vašeho do světa,

jako kmet k zábavám,

když mu vlas prokvetá;

do světa sladkých vět,

úsměvu, poklony –

na pohled krásný květ,

hluchý však, nevonný;

bez hloubky myšlének,

bez ohně, bez žáru,

bez svatých vášní věk,

nadšení poháru.

Neznáte milovat

ani se hněvati,

ve hladkých řečí řád

spoutáni, sepjati.

Nemohu chápati

ruch váš ni hlasy,

a ty mé nevrátí

staré se časy.

Potřebě všední jen

nežil jsem k vůli,

nadšení, právo v den

bouřný mne skuly;

k cizotě nenávist

byla jim posila,

silnými ve stu míst

hřeby mne pobila.

Úctu i hrozný strach

vnucuje tížkou,

vítězných na cestách

táhl jsem s Žižkou.

Dala dost ohně, sil

vášeň mi svatá,

první jsem zabušil

v klášteru vrata.

Jak se to táhlo v dál

do noci v tichu!

A juž jsem dopadal

na lebky mnichů.

Jak jsem se v záři lesk’,

každou svou ranou jist,

lítal jsem jako blesk,

kterým vzduch v bouři čist.

Slasti té nemalé

vzduchem tak letěti,

děliti v zápale

pšenici od smetí!

Divů dost, zázraků

konal jsem všady,

nejvíce v křižáků

zaletnuv řady.

Z lebky hned stříkla krev,

z šíje hned proudila,

jak když se vetne lev

jelenu do týla.

Čelem se postavit

proti mně odvahy

neměl ten chrabrý lid

křižáků neblahý.

Jen lesk můj spatřily

ve slunci zlatém,

couvaly přesily

s hrůzou a chvatem. –

Plesal jsem: – Dlouho’s žil

k otčiny spáse,

jistě máš dosti sil

sloužit jí zase! –

Chtěl jsem jím zamávat

vysoko nad hlavou,

jako když bílý hrad

zasvítil doubravou.

Zrak jsem však sklopil v zem,

zaplál a zbledl,

sotva jen stěží jsem

předků zbraň – zvedl.