Husova poslední noc.

Jest noc. Tmou hukot Rýnu zněl.

Ruch v Kostnici už ztich. Vše spí.

Jen v jedné z klášterních tam cel

bdí vězeň, zabrán v modlitby.

Dnes žije poslední svou noc

a ví, že není naděje.

Jen něco chvil a církve moc

co kacíře ho prokleje.

Žil pravdě, ved ku Kristu jen,

jen světlo Boží šířil v tmách.

A za to bude upálen,

zde v cizině, všem na postrach.

„Můj Ježíši, mou bídu zříš.

Jsem opuštěn. Jen Tebe mám.

Ó promluv, bouř v mém srdci ztiš

a při mně stůj, ať neklesám.“

Tak zaúpěl. Tak kleče lká.

Pojednou vstal. Byl silen zas.

Už jitra svit sem proniká

a v duši vězně klid a jas.

Hle, svatým vzdorem plá mu zrak

a ohněm reků září líc.

A Hus, byv sněmem souzen pak,

jde hrůzné smrti mužně vstříc.