Husova smrť.

Chrám kostnický. Jsou plny koridory.

Tam kmitá zlato. Tam je mnichů stín.

Tu jednotlivec a tam celé sbory,

a na trůně sám Sigmund, Karlův syn.

Ty sbory stojí tu a tam se v šero táhnou

a po výsledku, po rozsudku prahnou,

jejž nad kacířským Husem, nad Čechem,

dnes vynésti chce církev, svatá máti;

chce ničiť zmije i s jich pelechem,

chce výstrahu všem odpadlíkům dáti.

Jak skála stojí Hus, ani se nehne –

jen oko plá a někdy bleskem šlehne,

jenž drtí stíny, láme hříšné vzdory

a děsí pánů všech i mnichů sbory.

Teď ortel smrti čten. Než oko mistra

juž nešlehlo, jen klidně zrak mu svítil,

dlel úsměv na tváři a duše bystrá

mu ve tvář kreslila, co v nitru cítil...

Řval ještě démon zhoubný, světlo ničil,

a v mistrovi hněv zlobný nevyklíčil;

jak skála stál, jež nikdy sebou nehne,

ať hrom a blesk jí zrovna v boky šlehne!

Teď teprv sebou hnul... a rukou kynul,

když nedopřáli sluchu jeho slovu,

a za ním chomáč paprsků se řinul,

ať ve sklepení šel a do okovů...

Hle! mistra vězení... Kol něho stojí

přátelé jeho, kněží, páni z Čech,

je mistr těší výmluvností svojí

a vlasti odkaz na jeho lpí rtech.

„Nelkejte, bratři, přijde doba světla

a vítězství, ať národ náš je malý!

Vždyť na nevinu spletena je metla

a Krista také jednou křižovali!

Mne neděsí ni mnichů stíny černé,

já nebojím se lidských vladařů,

mně stačí, že jsme Bohu plémě věrné,

ať syny věčných muk a žalářů!

Však přijde doba, kdy se národ vrhne

svou silou v zápas s hnízdem přepychu,

že škrabošku všem papežencům strhne

a dopomůže k záři kalichu!

Pak, až se česká země k boji zvedne,

pak uzří Řím, kdo je mou rodičkou,

až neřesť bázní v bouři oné zbledne

a bude porouchanou lodičkou!

Tož s Bohem, drazí! Navraťte se domů

a zdravte českou moji vlasť, můj sen – –

a proste Boha za tisíce hromů

a blesků jeho aspoň jeden den,

by svět, jenž nyní ve zkázu se řítí,

se vrátil k cestám, které jasně svítí!

Ať hrozí smrť a rukou bledou kyne –

mne nepoděsí bludná lítice – –

vás čeká lid, jenž papeženci hyne,

mne čeká smrť a plápol hranice!“

Zulíbal všechny, že se rozechvěli.

Pak odcházeli. Klíče zařinčely –

šel mistr hrdě v lidu tisíce,

kde v dáli kynul kat a hranice.

Pochodně chytly juž a začly pláti,

když mistrovi děl papeženský kněz:

„Chceš ještě, Jene, blud svůj odvolati,

či ve plamenech zhynouť ještě dnes?“

Dí mistr: „Řekl jsem, já nejsem pleva,

jež rozfoukne se větrem v každou stranu.

Já mluvil pravdu – kdo se proto hněvá,

to není kněz, jenž věrně slouží Pánu.“

Čepici na hlavu mu posadili,

zdobenou šaškovnými čarami,

šat jiný dali, čistý celý, bílý

a provaz kolem, pestrý barvami,

a na hranici, která vedle stála,

pak mistr vstoupil bez hněvu a zlosti

a pochodeň, ta v rukou soků plála

a zkrvácené záře dala dosti.

Přinášel poleno své šedý mnich

a sotva zdržel vítězný svůj smích,

i baba mnohá přiložila pak

a lid, jenž tenkrát zaslepiť se dal –

jen českých přátel zachmuřil se zrak

a slzou chvěl se, rudým ohněm plál – – –

Z nich každý v ruce meč svůj mlčky třímal,

nad zradou roztrpčen a bídným činem,

v jich nitru zuřil boj a pomstou hřímal

a každý cítil se býť českým synem!

Zaplály ohně, vzešla hranice –

šly k nebi rudých jisker tisíce

a plamen šlehal, mistra ničil, drásal,

a lid tu stál a smál se mu a jásal!

Když sahal plamen výškou po ramena,

své ruce mistr sepjal ku svým rtům

a jeho ústa, třikrát přeblažená,

velebný chorál pěla k nebesům,

že ztichl každý, nad velebou žasna,

jíž v také chvíli zněla slova krásná,

jež ve chvíli, jež plála v záplavě,

jak zvony zněla mocně, jásavě... :

„Nebeský otče, odpusť viny,

ať pod jich tíží duše neskloním!

Ty odpustíš, vím – ty jsi jiný, jiný

než nemravný ten papeženský Řím!

A třeba mých mi neodpouštěj činů,

jen vlasti, Pane, dopřej šťastných chvil,

ať vzmohutní a sílí paže synů

a zmizí žen a dcer a staruch kvil!

Ó, sršte, jiskry, jako hněvem Řím,

mne chrání Bůh, já se vás nebojím!

Chvil nemnoho – a plamen žití zdusí,

chvil nemnoho – a vysvobodíš, Kriste,

tu duši, která v těle trpěť musí,

a povedeš ji v sídlo svoje čisté!

Chvil nemnoho – a jasné uzřím nebe

a Pannu tvou a tebe, Bože, tebe!

Juž jasy rodí výše, plná číše

paprsků zvrhla mi se v lidský klín –

nadhvězdná kyne od daleka říše

a světlo jsem a mizí ze mne stín!

Juž, nebe, jdu – a duše spěje, spěje –

jsem, Bože, tvůj, jsem, Bože, věčně tvůj!

Národe – tobě budoucnosť se směje,

tebe tu nebe věčně opatruj!“

Jen jeden vzkřik, a mistr dokonal – – –

i oheň hasnul, plamy dodělaly,

kat popel z mistra shrnul si a vzal,

a pacholci jej kolem rozmetali.

Tak myslili, že zajde paměť velká.

A sotva shasnul plam, jenž Husa zchvátil,

tu poznali, že národ český nelká,

že chystá se, by světu čin ten splatil!