HUSOVY OHNĚ

Po návrších ohně planou

na památku Mistra Jana,

kolem každého se kupí

hrstka Čechů rozzpívaná.

A když dozněl u hranice

starý chorál táboritů,

o Husovi, o Kostnici

řečník mluví v ohně svitu.

O tom, jak se pravdy držel,

byť jej štvali jako chrti,

o tom, že, než zapřel by ji,

raději šel umřít smrtí.

A když dozněla ta slova,

ozvěnu slyš hřímající:

starou píseň Táboritů

„Kdož jste boží bojovníci...“

Husity snad doby nové

oblévá těch ohňů záře?

Rozhlížím se, pohnut v duši –

všude zřím však známé tváře,

syny zřím a dcery církve,

která Husa upálila,

kterou řečníkova ústa

právě byla odsoudila...

Pobloudilí potomkové

rodu Mistra Jana Husi!

Což se hanbou nezalknete,

nepukne vám srdce v kusy,

že jste nyní dětmi Říma,

který proroky vám pálil,

který s pluky všeho světa

jako bouř se na vás valil?

Bídní lháři, pokrytcové,

zpátky! Pryč té od hranice!

Nemnožte lží svojích počet

starou píseň zpívajíce!

Zpátky! Domů! Tam se skryjte,

by vás oko nevidělo –

a i doma před svou duší

zastřete si tvář i čelo!

Ať vás v nitru oheň pálí,

jejž jste byli zanítili,

husitů a táboritů

potomkové pobloudilí!

Oni pro pravdu šli na smrt –

vy jste živi stále ve lži.

Chcete-li slout jejich dětmi,

přikázání znejte. Nelži!

Nelži slovem ani činem,

ani mlčícími ústy,

chceš-Ii Husa vzpomínati,

za pravdu jenž v dým šel hustý.

A až rok se s rokem sejde,

který v budoucnosti dřímá,

rozněťte zas Husův oheň –

ne však jako děti Říma!