Husův odkaz.

Na pomezí vlasti Husovy,

tam, kde pásmo jejích strážných hor

vysoko se zdvihá nad obzor,

lid se sešel v tábor hotový,

jakby čekal povel, vytrhnouti k boji

na odemstu potupené

drahé vlasti svojí.

Lid to český. Starci sehnutí

hledí před se jako mračný hvozd,

hoši v zraku jeví zvědavost,

muži údiv, ženy pohnutí,

ba i nemluvňátka lnoucí k prsu matky

ssají nějak nepokojně

pramen žití sladký.

Však z těch vážných, starých hvozdů kol

také divný ozývá se šum,

zdá se prosbou letět k nebesům

a stem výstrah snášet v český dol,

jakoby svým hlasem chtěly Čechy všude

připravovat na poselství,

jež jim slyšet bude.

Lid se sešel blíže u Bavor

vyčkat návrat přátel Husových,

brániti ho povždy hotových,

a vždy temněj šumí k nim to s hor,

a vždy určitěji zní to v jejich duši,

že je pravda, hrozná pravda,

co teď jenom tuší.

Dva dny přešly, aj a třetí den

po táboře nastal ruch a šum...

Tamo v dáli vidět jezdců tlum.

To jsou oni. Pán Bůh pochválen!

Ale běda, běda, tvář až ohněm hoří,

jak tak smutně, jak tak zvolna

blíží se jich oři.

A jak v povel hnul se tábor v před

a šel jezdcům polem, loukou vstříc,

bledosť lehla na každinkou líc,

blesky srší každý jejich hled,

a když obě strany už se zdravit chtěly,

nikdo nehles’ – jen ty bory

teskně zašuměly.

Václav z Chlumu – chvíle veliká –

skočiv s koně na zem rodnou klek’,

políbil ji, a ten polibek

sňal mu teprv tíhu s jazyka.

„Lide český,“ pravil, „toho, jehož lid jsi,

přijmi pozdrav, jejž ti poslal

cestou ku hranici!“

Slova tato jako blesku šleh

osvítila temnou skutečnost –

jejich Jana tedy na věčnost

sprovodili v děsných plamenech!...

a co lid tak dumá, jakoby se k tomu

z pozdálečí ozývalo

rachocení hromu.

Vyšed k němu děl pak vetchý kmet:

„Neblahé jsme měli tušení,

že náš Mistr skoná v plameni;

však než dále budeš vyprávět,

ukaž jeho věrným posvátné ty věci,

jež nám neseš na památku

po velikém světci.“

„Lide drahý,“ odpověděl Chlum,

„nemám po něm ani popela;

spálili i kosti docela,

když už duše vzlétla k nebesům,

a ten popel z kostí i ta kolem hlína

byly posléz uvrženy

do dravého Rýna.

Nesu však, co víc než ostatky,

zvláště pro nás, Čechy, znamená:

jeho slova láskou plamenná,

jeho odkaz dražší nad statky.

„Drž se pevně víry, kterou poznala jsi,

drahá vlasti, a ty budeš

šťastná na vše časy.“

To šel na smrť... duše jeho klid

stále velký, v pravdě svatý byl,

a pak ještě v ret mě políbil,

jakby chtěl ten odkaz zpečetit.

Proto drž se víry, kterou poznala jsi,

drahá vlasti, a ty budeš

šťastná na vše časy.“

Nový rozruch – žena ke Chlumu

nějaká se dere přes pole,

podává mu útlé pachole

přednášejíc tuto prosbu mu:

„Polib mého synka rtem, jenž dosud plá ti

svatou věrou, a on bude

vždycky při ní státi!“

Václav z Chlumu, muž jak ze žuly,

byl tím pohnut... a pak Husovo

políbení vnášel na novo

na rty dítek, s nimiž hrnuly

matičky se k němu, co jich vůkol bylo,

by i v nich se čisté víry

símě zapustilo.

Lid se vrátil do svých domovů

odhodlán, že bude hájiti

nad vše statky, ba i nad žití,

drahý odkaz – víru Husovu,

a on také sáhl smělou rukou k zbrani

a on celých čtrnáct roků

bil se a mřel za ni.

Však když zřela všude pustotu,

lépe česká pochopila zem,

co Hus mínil svojím odkazem:

lásku k pravdě – Bratří Jednotu,

a ta též se stala vdechnuta kdys dětem

na kultury českém sadě

nejkrásnějším květem.