HUSŮV POMNÍK.

Rosteme kvapem k veliku

do pravé světové taxy,

jen ještě v stavbě pomníků

nemáme jaksi praksi.

Jak zrno v matce zemi skrej

základní kámen hbito, –

pomníků měl bys habaděj,

kdyby z nich rostly jak žito.

A pořád jasna stojí tu

příčina nezdaru pravá:

nemáme kontinuitu

s Karla přes Vladislava.

Tenkráte divy umění

v Praze se hračkou dály,

od čehož také stvořeni

byli by králové králi!

Zatím jsme zvykli bez míry

pro rozvoj stavěti zdárný

slavnostní brány, špalíry,

jatky a elektrárny.

A co tu zbylo, gotika,

barok a renaissance:

je svízel s tím jen veliká.

a soulad nemá chance.

Krása je čertí oříšek,

tvrdý pro falešné zuby,

proto se Praha do výšek

tolik ní, ta stará, chlubí.

Ten úkol těžký jako cent,

nedbat ho - koncové žalní,

jakýžpak je to monument,

když není monumentální!

A kouk’-lis ještě za bránu

pro vzorek do franckých říší,

potom se Balzac v županu

od Husa pramálo liší.

Nu, není žádné neštěstí,

povídám, chvála bohu,

zboří se celé náměstí,

vystaví k tomu v slohu.

Osový soulad nastane,

co nízké, to se zvejší,

a problém ihned dostane

pak formu centrálnější.

Neb jiný východ najde se,

a konec bude rázný:

pomník se třeba přenese

na Žižkov, jenž je prázdný.

V advent pak a též o postě

míň lidí bude se rouhat,

a jenom Lumír na mostě

víc bude mrkvičku strouhat.