HVĚZD HASNOU TISÍCE...

Hvězd hasnou tisíce, jak zrna rozžhavená kadidla,

jež z kaditelnice při náhlém pohybu se rozsypala prostorem,

a vůně nekonečnem zdvižená zakryla zbledlé tváře andělů,

však úzkost hlasu v jejich hymnu slyšíme:

pro lásku k nám se zachvěli! Den blíží se a my jsme nepřipraveni!

Vzbouření šílí v našich ulicích! Hle, zvony ustrašené zní

a nevidíme dosud požáru! Jen ptáci věštební

jak černé konstelace krouží nad námi.

Od milionů přicházejících své město obležené vidíme.

A stále noví z věků hrnou se. Proč pláčete? A bázní z rukou milenců

proč růže vypadávají? Což nejsou vítězové bratry našimi

a není otcem naším dárce vítězství?

Co ze sopečných černých kamenů Gehenny podzemské jsme stavěli,

ať padne do ssutin! Krásnější města, nežli naše jest,

viděly zraky proroků. A přece dýmem jejich ohňů budoucích

v extasi otevřené oči krví plakaly!

Pro hroby nesčíslných těl je země dosti hluboká,

však duší rozletu nestačí celý vesmír, světy kvetoucí.

Z bělostných sluncí touží stavěti jak z mramoru a vteřinu své radosti

ve věčnost nad ně rozklenout jak nebesa!

Otevřte brány! Panny věnčené ať zpívají! A k nejvzdálenějším

poselství lásky vyšlete jak holuby! Na srdcích bratří odpočinou si

a k mystickému domovu svou cestu najdou nekonečností,

kde skryté písmo jejich bude přečteno.

Ať v zapálených ulicích před námi tančí plameny

jak zajatí při triumfu! Řetězem magickým zlé síly spoutáme.

A donutíme zem, by rozkvetla, jak ještě nekvetla,

až mezi růžemi vstříc půjdem nesmrtelnosti.