Hvězd tichých světel...

Hvězd tichých světel od propastí země

se dopínám a posunuji v temně,

jak snové v duchu dávno zažehnaní;

a ku myšlénce nové volám: „Paní!

sviť zrakům mým, bych v žalu nepoklesl,

bych letem orla nad skály se vznesl,

a duchem dohnal v nedozírné dáli své ideály!“ –

Však noha vázne ve loudavém kroku,

hosť náhlý, slza vystupuje v oku,

a ve prach padá, jako oni snové,

již přišli ke mně s říše myšlénkové,

když ve smutku jsem pod větvemi seděl.

Co zbude ze mne? – Kéž bych aspoň věděl,

že marným není celé moje žití,

že byl jsem k nebi paprskovou nití,

a že se stanu svitem tichým, stálým,

jejž po dni parném na luně si chválím.