HVĚZDA.

V oblohu prostoupenou stínem,

nad nahotou kalné větve,

laskavá kalužinka mokvá,

sálá vlhké modrostříbro.

Čím ponuřeji protmívá se noc,

hrotitě sílí, tvrdší modř

je milováním horoucna.

Mluví opuštěným třepotáním,

hovoří – mlčí; světelná

hluš prolamuje ticho,

mysl strmí k věci zalknuté.

Jasnost mhourá, v bod přivírá se

nechtíc býti, spaní projde hlavou.

Zhuštěná noc jsou tvary stromů.

Elipsa plyné záře kolem černého ovalu,

v něm se houpe umytá krůpěj.

Přeludně vzletí šíjovitou drahou; letí – stojí:

drobný, stříbřitý duch v antracenu.