Hvězda Boží.

Kdes v dálném hvězdných nebes věčném prostoru,

kde milión se sluncí velkých točí,

jež mizejí lidskému obzoru,

jež provázejí andělů jen oči;

tam na pomezí života a hrobu,

kde z azuru trůn stkvoucí pro ozdobu

má věčný Bůh;

tam zkvetla plná kouzla – ó jak blahý den!

a chvěla se tam Boha u podnoží;

v proud světla prostor hned byl potopen

a v její paprscích i tváře Boží

se usmívala dobrotivá v snění:

a lidem snilo se o vykoupení

kdes na zemi.

Však hvězda plála na výsostech, meteor;

v zář její nořili se archandělé

a stal se unylý jich sladký zor,

jak harfy zlaté zněly hymny vřelé:

vše stkvělo se tu v její kouzlu jemném,

co země mdlá ta létla dále temnem

však s touhou přec!

Tu kázal Bůh a nížila se k zemi víc,

až na obzoru nevýslovná stála,

svým Božským ohněm mocně hárajíc,

jak u podnoží Boha kdysi plála...

ó stíny, kam jen skryly se a padly?

ó tmy, kam křídla svoje chmúrná kladly?

noc perutě?

Ach, šťasten, kdo zřel čarovný té hvězdy svit!

kol chvěje se tu ještě odlesk její,

jež vznesla zpět se žhoucí nad zenit;

však třpyty její ještě sladké spějí

na vlnách azuru a na oblaku:

tam patřím je a nemohu svých zraků

víc odvrátit!