HVĚZDA KRÁLŮ (7)

Největší radost,

jež nezná už slova.

Přikládám píšťalu

znovu a znova,

nejde z ní hlas. –

Jitřní je čas:

Přede mnou v záři světel

leží země má.

Zrosená

vlní se pole

kol její hlavy.

V kolébce slávy

tiše leží

děťátko holé –

máta a jetel

voní,

skřivánčí píseň

nad ním volá

stříbrné Alleluja...

Mírem zdola

lesy mu odpověď daly

a vrby se kloní

k potokům,

jak rozkoší by lkaly.

A hledím k oblakům,

jež bílá svá vesla

do modra hrouží...

Má všudypřítomná!

Jí znovu zpívat chválu,

ji vidět zas

má duše marně touží.

Je jitřní čas,

snů splnění...

Po moří vlnění,

hle, přístav v poli...

Vše utichlo, co těší i co bolí,

a „Otče náš“ ret šeptá sám. –

Skončena pout i píseň o poutníku. –

Mír v srdci mám

a na rtech slovo díků.