HVĚZDA MOŘSKÁ

Tvé – z Plejad nejbledší a nejsmutnější květe –

tmou oči zvětšené, sem kosmem pohlédněte

na zápas krutý,

jak plachá zem’ se lokti moře vzpírá

a všecky víry vod i všehomíra

jsou vyzvednuty!

Ty, z Plejad nejbledší, jež’s Alkyonou zvaná,

snem hořkým vzývaná a nocí ukrývaná,

patř na má muka;

má loď je vrak, jejž opustily krysy,

cár servaný kde místo plachet visí

a stožár puká.

Má loď je střep, jenž čeká na smrt bídnou,

pruh země mé už oči nezahlídnou,

niž pláčem zrosí,

van zmaru kol jen ševelí a čiší,

jak tiše by se vrhal dolů s výší

stín albatrosí.

Jsem v černu sám. Sám na zádi i přídě,

strach za mnou jde, po bezmoci mé slídě

jak upír němý,

ni neustanou vodstva v bití hrany,

již rozevírá propast chřtán svůj slaný,

kdež ustele mi.

Kdo rubáš dá však z dehtované juty?

Kdo houkne salut hrdlem zadrhnutý

při pádu s bradla?

Kdo kámen k nohám připevní a k hlavě,

by schránka lidská těžce, kolébavě

až ke dnu padla?

Kdo... Jsem sám a sám. A černo, pusto kolem,

svár živlů v hloubích pod arktickým polem

jen běsní v hluši...

Ty, z Plejad nejbledší a nejsmutnější, shlédni,

ať vstane den, či víc se nerozední,

na moji duši!

Ze sester nejbledší, jež’s Alkyonou zvána,

jež’s touhou šílena a hořem obtěžkána,

šíp slastný vbodni

do srdce plavce, jehož bárka tone!

Tvůj vlas mi zhebči, cudná Alkyone,

mé lože vodní!...