HVĚZDA ŽIVOTA.

„Sejměte teskné stíny, za nimiž usmívá

se Hvězda Života do slavných svítání,

odvlečte západy a nechte jenom plát

tu Hvězdu Života v propastech světelných,

ať všechno zlomené se ztratí v bouři vod

a studnice ať pějí písně svatební,

nad nimi údolí se blesknou k nebesům

s úrodou modrých vín a žlutých melounů,

ať města vítězná na březích vztyčí se

pod zlatým ohněm střech a jimi zástupy

ať řítí se tvým leskem hallucinováni!“

To byl můj výkřik.

Až přišla hodina, jež sny mé vložila

ve zlacený svůj koš a pak je v lijácích

jak růže rozvité házela do dálek,

že celé vyšlehly v purpurech jásavých,

že v očích tisíců jich táhly odlesky,

že sady vykvetly kam sny mé dopadly –

tu zřel jsem na tebe, ó Hvězdo Života,

a sil jsem neměl dost, bych z dálky strhl tě

a poslouchal jak na srdci zní stříbrný tvůj hlas,

sláb zírám jen v své poustevně na svatou dráhu tvou.