HVĚZDA.

Zlé je žití

v dusnu svém i hromobití,

nevábný je den

v duté krychli zaprášených stěn

za papírem cifer, liter,

juristických fint a titěr,

i tam venku na tržišti,

sobců hlučném závodišti,

kde se od úsvitu do setmění rvou

o nicotnou kořist svou.

Ó, jak rád

v podkroví svém – ptáče osamělé

na nejvyšším hrotu jedle zrůžovělé –

tichým zpěvem slavívám tvůj pád,

slunce zářící, – tvůj krásný skon,

pod třásněmi purpurových clon!

Za jehlanci zádumčivých thují

v parku starém zvolna dobleskují

tvoje plameny –

jemným, lehkým červánkovým dechem

zahrál ještě toulec kamenný

Amora, jenž dávno porost’ mechem,

a pak v měkkou šeď

všechno splynulo – pnou ostře do výše

černé obrysy jen štíhlé cypřiše

nad zatmělou větví spleť.

Ztichlo města vření,

nezalétá ulic šum

do mých dum,

plný tajemného snění

temný palác spočívá jak sfinx,

naslouchaje filomel jen pění:

tin tin tin tin tinx!