Hvězda.

Třpyt čarný; jak se nad Betlémem stkvěla,

stín k zemi pad’, jenž nad nivami lét’,

noc závoj sňala s dumavého čela

a snivá v lesy cedrové šla zpět.

Květ každý kalich zmaten otevíral

a vzduchem táhla vůně lilijí;

stesk ptáků probuzených jakby zmíral

ve stínu fíků, šumných pinií.

Chór andělů se snášel zvolna k zemi,

s jich retů hřímal hymnus nadšený

a láska kryla svými perutěmi

svět, v moři bludů člun už ztracený.

Přes věků stín a temno od té chvíle

vždy plane čistá, snivě zářící,

jak stříbro kam se řine světlo bílé,

tam andělé jdou tklivě pějící.

Tam Bůh se v srdcích lidu opět tají

a mluví láskou, jasem ve zraku;

tam záští hořkosť neznámou je bájí

a svět jest plný Božích zázraků. –

Proč nad námi svit její zlatý bledne,

jak nad Golgotou zhasnul docela?

to zášť vždy křídlo dračí z hlubin zvedne,

by její tvář nám stkvoucí zastřela:

Jen milujme! a vzplá svit její sladký

ve mracích jako oko z tmavých řas;

Ó, vzplane! k Betlému se vraťme zpátky

a buďme celým srdcem dětmi zas!