Hvězda.

Mrak temný zvolna z horských vrchů stoupá,

svá černá křídla v tůni nebes koupá,

dne vyjasněné líce jima halí,

že dechu ztajil až les rozespalý.

Tma kryje zem, strom tajemně se třese,

pták ručím křídlem do hnízda se nese

a z ukrytého bujným větvím drnu

srn táhlým hvizdem teskliv volá srnu.

Sám v horách stojím, v rozsedlině skály,

mé ňadro zdouvá se a čelo pálí,

tma kolem kol, leč v duši mé se jasní,

bouř spřádá myšlénky k své nové básni.

Juž slyším v dálce veršů stopy pádné,

má chví se hruď, leč úhor čela mládne,

z mých ňader prchá všaká strachu tíseň,

a v srdci hvězdou jasní se mi píseň!