HVĚZDA.

Se stínem stín v náruč splývá,

v sadě sněť se zlehka kývá,

otevřeným oknem tiše

modrá noc se ke mně dívá.

A s ní hvězda v modrém třpytu

jako z tmavých záclon skrytu

patří ke mně s výše – výše

v mihotavém, tichém kmitu.

Dávno jsem již pustil z hlavy

pohádek svět dětský, lhavý,

pravím si, že nic to není,

nežli světa plápol smavý.

Ale přec k ní hledím dlouze,

v její kmit na nebe prouze,

jako v kouzlu, jako v čáru,

jako v nevýslovné touze.

Zdá se mi v té divné tuše,

že to drahá, zlatá duše,

která mne tak milovala,

a teď plá mi z noční hluše.

A jak nad mým ložem bděla,

a jak se kdys o mne chvěla,

že tak bdí a chví se dále,

pro mne tady odumřelá.

Jak kdys láskou plála jemně,

že tou láskou hledí ke mně,

v moje sny a v mojí práci

na dalekém stínu země.

Vzpomínám, a zrak se dívá,

jak když vše se za ní skrývá,

slzím, a – v té hrozné dáli

také cos jak slza splývá...