HVĚZDA

Když na pout svoji vydáme se ráno,

tu nad hlavou nám jasná hvězda svítí

a jako když „Jdi směle!“ je v ní psáno.

„Jdi čist a pevný přes propasti žití

a velký cíl svůj nepusť nikdy s hledu,

i nedojdeš-li, líc tvou ozáří ti.“

A jdeme tedy, věrou silni, k předu,

a hvězda, jež nám plála, kamsi mizí,

na celém nebi není po ní sledu.

Jdem, cestou k nám se chodci druží cízí,

ten vzdychá, klne a ten sobě zpívá,

ten hnut k nám hněvem a ten láskou ryzí.

Mžik s námi jdou, a jak už to tak bývá,

zas ztrácíme je, jedni cestou padnou,

a jiným jinam u cesty sloup kývá.

Pak přes tesy a mnohou propast zrádnou

a močály zas vratkým krokem jdeme,

i úpalem, v němž všecky květy vadnou.

A večer je tu, než se nadějeme,

a noha mdlá již klesá pod únavou,

zrak svírá se a pukají rty němé.

A tu zas hvězda nad naší vzplá hlavou,

je táž to, poznáš, z očí vlhko vytra,

již zdravil’s ráno před svou poutí mhavou.

Však jako když to do našeho nitra

teď vlídný zrak, a přece přísný točí

a pátrá, co tam zbylo ze snů jitra.

Ó, blah, kdo můž’ k ní směle zvednout oči!